.
.

Narcismus-porucha osobnosti, diagnóza

17. března 2010 v 17:48 | PhDr. Jiří Tyl |  Články

Diagnóza narcismu

Přestože obdobím raného narcismu prochází v dětství každá osobnost, postoj těch, kteří raným narcismem více méně bez úhony prošli, k těm, kteří si vypracovali tzv. narcistickou strukturu osobnosti, je často velmi kritický.
Narcistův život je totiž z nezbytnosti zaměřen na vytvoření co nejlepšího obrazu sebe v jeho vlastních očích. Mikota, 1992: "Nejdůležitější povinností, nikoliv primárně radostí, těchto pacientů je být báječným."
Touto snahou je prostoupeno narcistovo chování, jednání, vstupování do vztahů. Nemá jinou možnost nežli hovořit o sobě, o své práci, svých výkonech a výsledcích, často se trápí tím, že nejsou dost dokonalé. Předpokládá, že lidé kolem něho mají stejný zájem na perfektnosti jeho obrazu, jako měli jeho vlastní rodiče. A často kolem sebe narcist takto nastavené lidí nachází, takové on přitahuje a vybírá si. Poskytuje jim za jejich přítomnost, vztažnost, péči a obdiv nevídané zisky: on je jejich ideálem a na ně, jeho obdivovatele, dopadá stín jeho Ega, skrze něhož se také tak trochu stávají dokonalými. Je jejich bohem.
Mikota, 1992: "Pokud mu to druzí nepotvrzují, má k tomu jen dvě vysvětlení: °Nejsem skvělý, nemám proto na světě co pohledávat.° Nebo: °Lidé mou skvělost nepoznali.° Z druhé možnosti jim vyplývají dva závěry: a) °Bližní není schopen mne docenit. Je logické, že jím za to pohrdám.° b) °Bližní mou skvělost mohl vnímat, a je tedy přirozené, že ho za to nenávidím až za hrob, a budu-li mu dělat to nejhorší, co umím, není to nic v porovnání s tím, jak on mi ublížil.°"
Narcist jaksi neumí vztahy. Přijetí druhé osoby je u něho podmíněno bezvýhradným přijetím jeho samotného, poskytováním mu péče, podpory, všestranné pozornosti. Mikota, 1992: "Přiberou-li (narcistické osobnosti) někoho, často nevědomky, za selfobjekt, jsou na jeho empatickou odezvu mimořádně přecitlivělí. Před podobnými zraněními se v běžném životě chrání nejčastěji distancovaností. Na druhých lidech jim zjevně, nebo pod maskou zdvořilosti, pseudosrdečnosti a často i šarmantnosti, vůbec nezáleží."
Je také rád motivován k podávání výkonů, k jejich předvádění. Slast z exhibice je slastí z přijetí. Je žádoucí, aby narcistův obdivovatel neposkytoval totéž nikomu jinému a pravý narcist ani nepředpokládá, že on by měl něčím podobným oplácet. Je prostě nejlepší, jediný a tak to má být. Narcistovy vztahy jsou "v pořádku" a fungují do té doby, pokud oba partnery spojuje a uspokojuje jediný společný zájem: zájem o narcistovu osobu. Ukáže-li se, že tomu tak není, narcist to chápe jako zradu. Nesnaží se nijak vztah proměnit, musel by pozměňovat sebe a to je pro něho sebevražedné. Zůstane naprosto stejný, jen vymění partnera. Není pro něj totiž důležitá osobnost jeho partnera (jakéhokoliv: pracovního, komunikačního, životního), nýbrž funkce, které mu partner plní a poskytuje. Partnerovy potřeby jej naprosto nezajímají a pokud je vnímá, tak jako přemrštěné a nepříjemné nároky. Narcist nikdy nemusí o nikoho výrazně usilovat. Vždy má kolem sebe družinu připravených obdivovatelů, kteří se mu chtějí připodobnit jako k ideálu (viz sekularizovaná touha po doteku s božským). Družina obdivovatelů bývá četná, protože problém ztráty, hledání, nenacházení ideálu je velmi univerzální. Úspěšnému narcistovi se dostává vždy dostatek lidí k používání. Zachází a manipuluje s nimi téměř bez omezení a ještě v nich budí momentální spokojenost, protože narcistova družina jsou lidé s právě takovými Self, která lační naplnit se oceněním skrze narcistu, pro něhož vykonávají úkoly ve svých funkcích.
Narcist je pánem času. Hle, on všemocný. Považuje za samozřejmé, že mu všichni dávají svůj čas k dispozici, blokuje jejich časy pro sebe, vytváří takové příležitosti, aby na něho bylo čekáno. On má více času nežli ostatní, "dokáže" do plynutí času vsouvat mezičasy. A navíc: Narcist "nestárne." Může se odvážit riskovat a vyčerpávat se k smrti pro své výkony, neboť on je "nesmrtelný." Neplatí pro něho pravidla jako pro druhé, neboť on je jiný: prostě nejlepší.
Narcistovi přesto něco stále chybí, připadá si prázdný, nehotový, nedokonalý, ne dost milovaný. Chvíli se může těšit ze svých úspěchů, ale už si připravuje pro sebe další překážku, kterou musí přeskočit, aby byl lepší. Sebepožírací bič za jeho zády jej plně zaměstnává.
Osobnosti, které netrpí patologickým narcismem a ani nehrají s narcistou žádnou roli v jeho hře na dokonalost, mohou vidět narcistu jako kohosi nepříjemného, zahleděného do sebe samého, sobeckého. Ti, kdo netrpí úzkostmi z nepřijetí a nechápou strastiplnost podmínek, za kterých je narcist přijímán (sám sebou a ještě jen částečně!, což záleží na míře jeho vhledu do vlastní situace), mohou považovat narcistovu prezentaci výsledků, s úzkostí předkládaných k přijetí, za bezostyšné vychloubání se. Totiž to, co si ne-narcistní lidé umí udělat a podržet sami: vážit si sami sebe, oceňovat se, narcist dostává skrze druhé, používá je k tomu a musí je mít stále k dispozici, protože s každým novým úkolem, který si stanoví, se dostavuje nejistota, zda je přijímán.
Narcist žije v neustálé komunikaci se svým nepravým Self, které jej nutí být stále grandióznější, pokud možno ještě všemocnější, dokonalejší.
Jak tato povinná potřeba dokonalé skvělosti prolíná náš každodenní život ukazuje zejména jazyk: tady například zvláštní nutkání (zvyk posledních desetiletí) stupňovat superlativy. I nejlepší je málo, a tak je po nejlepším - optimálním požadováno, aby bylo "optimálnější" či dokonce "nejoptimálnější". I ideální je málo, nejlepší je "nejideálnější.
Narcist chvíli žije v iluzi, že takovým je, a chvíli v jistotě, že takovým ještě není. Ne-narcistní osobnosti dávají narcistovi za vinu, že je chladný, pyšný, do sebe zahleděný, sobecký. Narcismus však není vina. Nezralý, nekultivovaný narcismus v dospělosti je různě těžká porucha osobnosti.
Od roku 1993 zaznamenává Americká psychiatrická společnost novou diagnózu: Narcistickou poruchu osobnosti. Podívejme se, jak ji charakterizuje v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM), který je respektovaným diagnostickým klíčem pro světovou psychiatrickou veřejnost. Jeho třetí verze, DSM III, došla takového ohlasu, že byla přeložena i do češtiny, odkud ji přejímám. Z DSM III byla také diagnóza narcistická porucha osobnosti převzata do desáté revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), platné od roku 1991.
Autor: PhDr. Jiří Tyl
 


Komentáře

1 cheeks cheeks | Web | 8. září 2016 v 13:55 | Reagovat

půjčka na směnku přijedeme ihned :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.