.
.

Neurozý a poruchy osobnosti

14. srpna 2009 v 17:34 | autor se tam nenapsal:-( |  Články

Neurózy a poruchy

Kdo problém nepomáhá řešit, ten ho pomáhá vytvářet. Většina lidí, kteří navštíví psychiatra, trpí buď neurózou, anebo tím, co nazýváme poruchou osobnosti. Velmi zjednodušeně je možno říci, že tyto dva stavy jsou poruchami odpovědnosti a jako takové představují dva opačné póly ve vztahu ke světu a jeho problémům.

Neurotik

  • Bere si příliš mnoho odpovědnosti.
  • Když se dostane do konfliktu s okolím, automaticky předpokládá, že je to jeho vina.
  • V řeči neurotiků se nápadně často objevují obraty "měl bych" anebo "neměl bych", jež svědčí o pocitu méněcennosti, jako by nikdy nemohli uspět a jejich rozhodnutí byla vždy špatná.
  • Neurotici činí nešťastnými sami sebe

Člověk s poruchou osobnosti

  • Bere si příliš málo odpovědnosti.
  • Když se dostane do konfliktu s okolím, automaticky předpokládá, že vším je vinno okolí.
  • Řeč člověka s poruchou osobnosti je naopak plná obratů jako "nemůžu", "nemohl jsem", "musím", "musel jsem", což je opět výrazem jeho chápání sebe sama jako někoho, kdo nemá žádnou možnost volby a je zcela ve vleku vnějších sil, které vůbec nemůže ovlivnit.
  • lidé s narušenou osobností činí nešťastnými všechny ostatní, v prvé řadě své děti.

Příklad :

Dvě právě popsané osoby trpěly poruchou osobnosti: poddůstojník byl přesvědčen, že za jeho pití může Okinawa, ne on sám, a ta žena rovněž nepřipouštěla, že by mohla mít sama podíl na své izolaci. Naproti tomu jedna neurotička, která také trpěla na Okinawě osamělostí, si mi stěžovala: "Každý den jezdím do klubu pro manželky poddůstojníků, abych si našla kamarádku, ale necítím se tam dobře. Myslím, že ostatní ženy mě nemají rády. Asi je se mnou něco v nepořádku. Měla bych snáze navazovat přátelství. Měla bych být vstřícnější. Chtěla bych zjistit, co to se mnou je, proč jsem tak neoblíbená." Tato žena přijala úplnou odpovědnost za svou osamělost, jako by to byla jen a pouze její vina. V průběhu psychoterapie se pak ukázalo, že je prostě o hodně inteligentnější a ctižádostivější než ostatní manželky poddůstojníků, a proto se s nimi necítí dobře. Pochopila, že osamělost je sice její problém, ale nemusí to nutně být následek nějaké její chyby nebo nedostatku. Posléze se rozvedla, vystudovala, zatímco vychovávala děti, stala se redaktorkou časopisu a vzala si úspěšného vydavatele.

Léčba, psychoterapie :

Není jistě překvapením, že v psychoterapii se mnohem lépe pracuje s neurotiky, protože přijímají odpovědnost za své obtíže a chápou tedy, že mají problém. S lidmi trpícími poruchou osobnosti se pracuje podstatně hůře, je-li to vůbec možné, protože nepovažují za zdroj svých problémů samy sebe mají dojem, že by se měl změnit spíše svět než oni, a proto nechápou nutnost sebezpytování. Ve skutečnosti ovšem řada lidí trpí neurózou a poruchou osobnosti současně. Tito "neurotici s poruchou osobnosti" jsou v některých sférách pronásledováni výčitkami svědomí za něco, za co vůbec neměli přebírat odpovědnost, a v jiných naopak nejsou ochotni přijmout ani rozumnou míru odpovědnosti za sebe samy. Naštěstí lze u těchto osob získat důvěru v psychoterapeutický proces, když se nejdříve vyřeší neurotická složka jejich poruchy, a pak již snáze přistoupit ke zkoumání a nápravě jejich neochoty přijímat odpovědnost tam, kde je to na místě.

Je mezi námi málo těch, kteří by netrpěli ani mírnou neurózou nebo poruchou osobnosti (proto také v podstatě každý může mít prospěch z psychoterapie, pokud je ochoten se do ní vážně zapojit). Rozlišit, za co jsme a za co nejsme v našem životě odpovědni, je totiž jedním z největších problémů lidské existence. Nemůže být nikdy vyřešen jednou provždy po celý život musíme stále znovu zvažovat a v neustálých proměnách vývoje přehodnocovat, kde skutečně leží naše odpovědnost. Ani toto zvažování a přehodnocování není bezbolestné, je-li prováděno správně a poctivě. Abychom je dělali správně, musíme mít vůli a schopnost podrobovat se trvalému sebezpytování. Taková schopnost a vůle nám není předem dána. V jistém smyslu se dá říci, že všechny děti mají poruchu osobnosti, protože mají instinktivní sklon popírat odpovědnost za mnohé konflikty, do nichž se dostávají. Když se dva sourozenci poperou, vždy každý z nich tvrdí, že začal ten druhý a že on sám s tím neměl nic společného. Podobně lze říci, že každé dítě je neurotikem, protože instinktivně přijímá odpovědnost za každou deprivaci, jejíž příčinu nechápe. Nemilované dítě proto bude vždy mít pocit, že je chyba v něm, protože si nezaslouží lásku, a ne v rodičích, kteří jsou neschopni mu lásku dát. Podobně dospívající, kteří ještě nemají úspěch v milostných záležitostech nebo ve sportu, se často považují za naprosto méněcenné, ačkoli se většinou jen s jistým zpožděním (anebo dokonce bez něj) ukáží jako úplně normální. Jen obrovské množství zkušeností a dlouhé, úspěšné zrání nám nakonec dává schopnost vidět svět a naše místo v něm realisticky a umožňuje nám takto realisticky zhodnotit naši odpovědnost za něj i za nás samotné.

Rodina a výchova :

Rodiče mohou pro své děti v tomto procesu zrání udělat velmi mnoho. Jak děti rostou, nabízejí se tisíce příležitostí, kdy jim rodiče mohou vytknout snahu ujít odpovědnosti za vlastní jednání, anebo je naopak ujistit, že za některé situace nemůžou. Předpokladem k tomu, aby těchto příležitostí mohli využít, je ovšem citlivost k potřebám dětí a ochota věnovat dost času a úsilí tomu, aby je uspokojili. A k tomu je zase nezbytná láska a přijetí patřičné odpovědnosti za to, jak se děti vyvíjejí.

Mnozí rodiče naopak kladou procesu zrání svých dětí spoustu překážek - a není to vždy způsobeno prostou necitlivostí nebo nedostatkem péče. Díky své ochotě přijímat odpovědnost mohou neurotici být výbornými rodiči, pokud jsou jejich neurózy relativně mírné a pokud nejsou do té míry zahlceni nepatřičnou odpovědností, že už jim nezbývá čas na tu potřebnou, rodičovskou. Lidé s poruchami osobnosti jsou však velmi špatnými rodiči, neboť si ani neuvědomují, jak krutě a destruktivně jednají s vlastními dětmi. Říká se, že neurotici činí nešťastnými sami sebe, kdežto lidé s narušenou osobností činí nešťastnými všechny ostatní, v prvé řadě své děti. Stejně jako v jiných oblastech života nejsou tito lidé ochotni přijmout patřičnou odpovědnost ani v rodičovství. Drobné problémy svých dětí tisícerým způsobem odbývají, místo aby jim věnovali nezbytnou pozornost. Když se z dětí stanou delikventi nebo se jim nedaří ve škole, tito rodiče automaticky svalují vinu na školu nebo na jiné děti, které mají podle nich špatný vliv na jejich vlastní ratolesti. S tímto přístupem samozřejmě přehlížejí skutečnou příčinu problému. Protože se vyhýbají odpovědnosti, dávají tito rodiče svým dětem příklad neodpovědného chování. Často na děti svalují i odpovědnost za svůj vlastní život, neboť i té se chtějí vyhnout. "Děcka, já se z vás zblázním." "Kdyby nebylo vás, děti, už bych se s tátou dávno rozvedla." "Vidíte, maminka je z vás na zhroucení." "Kdybych vás nebyla musela živit, mohla jsem jít studovat a mohlo ze mne něco být." Vlastně jim tak jinými slovy říkají:"Vy, děti, můžete za stav mého manželství a mého duševního zdraví. Můžete za mé životní neúspěchy." Děti ovšem nedokážou poznat, jak je to nesmyslné, a tak tuto odpovědnost často přijímají, a přímo úměrně tomu se pak stávají neurotiky. Tímto způsobem rodiče s poruchami osobnosti téměř zákonitě vychovávají z dětí neurotiky nebo narušené osobnosti. Rodiče tak přenášejí své hříchy na děti.

Lidé s poruchou osobnosti ovšem nejsou destruktivní a neúspěšní pouze v rolích rodičů. Tytéž povahové vlastnosti si většinou přinášejí do svých manželských a pracovních vztahů, tedy do každé sféry své existence, v níž odmítají přijmout odpovědnost za její kvalitu. To je nevyhnutelné, protože, jak už bylo řečeno, nikdo nemůže vyřešit žádný problém, pokud za jeho řešení nepřevezme odpovědnost. Lidé s poruchami osobnosti svádějí své problémy na někoho jiného: na partnera, dítě, přítele, rodiče, zaměstnavatele, anebo na něco jiného: na cizí špatný vliv, na školu, vládu, rasismus, sexismus, společnost nebo "režim". Proto jejich problémy trvají. Nic se nevyřeší. Ti, kdo se zbaví odpovědnosti, se pak mohou cítit pohodlněji ve skutečnosti však ve chvíli, kdy se přestanou potýkat s problémy života, přestanou i duchovně růst a stanou se pro společnost pouhým břemenem. Prostě své problémy naloží na její bedra. Stále však pro nás všechny platí to, co se říkalo v šedesátých letech (bývá to připisováno Eldridgi Cleaverovi): "Kdo problém nepomáhá řešit, ten ho pomáhá vytvářet."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.