.
.

Soužití s člověkem s hraniční poruchou osobnosti

29. června 2009 v 19:28 | verikanova |  Články
Soužití s člověkem s hraniční poruchou osobnosti

Na začátek bych řekla, že tento svazek ať již partnerský nebo manželský je náročný pro obě strany.
Uvádím zde několik výroků, které řekli hraniční pacienti o svých partnerských vztazích:

Oženil jste se? Vdala jste se? Jak jste prožívali manželství?

- "Ano, jednou jsem se oženil. Sliboval jsem si od manželství nějakou oporu, teplo a náklonnost. Byl jsem ale zklamaný. Pořád jsem měl pocit, že jsem zavřený, takže jsem dělal vždycky opak toho, co se ode mě čekalo. Myslím, že se nehodím do manželství. Samozřejmě vím, že jsem své ženě hodně ublížil. Kvůli tomu se i zhroutila. Nejhorší pro mě je, že nemůžu mít žádný styk s dcerou."
- "Ve vztazích jsem se necítil dobře. Pořád jsem se vztekal a hádal. Nejhorší byla moje neodůvodněná závist. Soupeřil jsem se všemi, kdo se setkali s mojí ženou."
- "Málem jsem na to doplatila. Partner mě zmlátil, strašně jsem se bála. Přesto jsem měla větší strach, že mě opustí. Proto jsem si všechno nechala líbit."
- "Samozřejmě jsem věděl, že vztah je už dávno mrtvý, ale nechtěl jsem to v žádném případě uznat."

Jak jste prožívali sexualitu?

- "Bylo to moc hezké. Bylo mi třináct, často jsem střídal dívky, někdy i třikrát za týden. Myslím, že mnoha se prostě líbil můj způsob života. Vykrádal jsem automaty, kradl auta, měl jsem pořád peníze. Některé dívky se pokoušely změnit mě a přivést k rozumu. Od těch jsem vždy rychle odešel."
- "V dětství jsem zažila pohlavní zneužití a zpočátku jsem mohla mít pohlavní styk jen pod vlivem alkoholu. Později jsem se prostituovala a oddávala výstřednostem."
- "Sexualita pro mě byla od začátku těžká; necítil jsem žádnou rozkoš, nevěděl jsem ani, jestli jsem muž, nebo žena."

( Röhr, HP. (2003). Hraniční porucha osobnosti. Praha: Portál. )

Jeden z nejvýraznějších rysů lidí s hraniční poruchou osobnosti je jejich emoční nestabilita. Člověk si připadá, jako by jezdil na horské dráze a nemohl ovládat svoje vozidlo. Spolu se střídáním nálad se často střídá aktivita od naprosté pasivity až po "zmatenou" aktivitu. Partneři se cítí nejistí. " Co ti zase přeletělo přes nos?", je častá otázka. Taková otázka bývá ovšem jako píchnutí do vosího hnízda. Nálady se mění i z velmi banálního důvodu nebo úplně bez příčiny (snad díky rozkolísaným hladinám neurotransmiterů v mozku). A konflikt je na světě. Ke všemu jsou hraniční lidé velmi přecitlivělí, i když to někdy nedávají znát a ukrývají to v sobě, až už se to nemůže déle schovávat.
Druhá vlastnost, kterou se vyznačují hraniční lidé je výrazná agresivita. Někdy vyjádřená navenek, jindy nekonečně sebedestruktivní. Znám dívku s hraniční poruchou osobnosti, která má ukončené středoškolské vzdělání, ale má miminko, práci nesežene, peníze nemá, neví, kam by šla s dítětem, přestože ví, že její situace je neúnosná. Partner se kterým žije ji neskutečně bije, zlomil jí i ruku. Ona chce zemřít, nemůže kvůli dítěti. Kvůli dítěti i zůstává, aby mělo tátu a měli kde bydlet, vždyť on je má vlastně rád a kdo jiný by s ní žil, když má na těle každý kousíček (kromě obličeje) pokrytý hlubokými řeznými ranami a starými jizvami? Kdyby vyšla ven s krátkým rukávem, lidé by o ní říkali, že je zrůda. Tak raději sedí doma s partnerem.
Tento příběh mi také připomněl další z vlastností hraničních osobností - závislost. Hraniční lidé nedošli podle Margareth Mahlerové do fáze stálosti objektu - mezi 25 měs. - 36 měs. věku dítěte - spojení s matkou, které zůstane i když reálně matka odejde. Proto se snaží toto spojení nahradit v jiném svazku - nejčastěji partnerském. Manipulují, aby si partnera udrželi jako svůj self objekt. Někdy vyžadují téměř neustálou přítomnost partnera. Někdy manipulují skrytě, např. vyhověním každému partnerově požadavku.
Zvláštností je přístup udržování svých hranic. Neexistují hranice ve vnímání těla, prožívání,… i když snaha dosáhnout jich je až obdivuhodná. Již jsem psala o závislosti. Hraniční člověk je schopen vyplnit každé partnerovo přání, odpustit si své negativní chování jen aby partner zůstal. Partner se přibližuje. Napětí roste. Nejsou hranice ty a já. Ty jsi můj self objekt, jsme my. Narůstá ohrožení. Ztrácím svoji osobnost. "Běž pryč, nechci tě." Agrese, stažení se do sebe …, self objekt se vzdaluje. "Prosím tě neodcházej, bez tebe nejsem nic. Jsi část mě." A cyklus se uzavírá.
Další "velkou" vlastností hraničních lidí je, že žijí život v extrémních polaritách. Jen černé nebo jen bílé - nic mezi tím. Je to způsobeno tím, že hraniční lidé mají dva zcela rozdílné systémy introjektů namísto jednoho. V partnerském vztahu se to promítá např. do obrazu partnera. Partner je buď zcela obdivován a jsou vidět jen jeho kladné vlastnosti bez chybičky, nebo zcela devalvován, jako by v něm nebylo dobré ani smítko. Elinor Greeenberg, Ph.D ve studijních materiálech pro výcvik v gestalt terapii mluví o pacientce, která na sezení mluvila o svém příteli nejprve jako o člověku, který ji má velmi rád a potom o tom, jak ji hrozně bije. Nedokázala si to spojit.
Druhá oblast, kde se často projevuje extrémní střídání polarit - je v názorech. Hraniční člověk může zastávat jeden názor a za chvíli názor zcela opačný aniž by mu to nějak přišlo divné. ( Boleloucký)
Co se týče intimity ve vztahu, často není možné dosáhnout "pravé" intimity - nejsou hranice ty a já - nemůže nastat splynutí nás dvou. PhDr. Anton Polák na přednášce o strukturách osobnosti řekl, že lidé s hraniční strukturou osobnosti intimitu necítí, pouze nabízejí svoje tělo, aby nebyli opuštěni. Jedna dívka s hraniční poruchou osobnosti řekla, že po jakýchkoliv intimnostech cítí nekonečné prázdno. Prý jakoby neměla tělo, ale i prázdno mysli - myšlenky zmizí. Potom má vždy velké záchvaty přejídání. Může to jídlo to nekonečné prázdno zaplnit? Potom výčitky. Říkala, že často střídala muže, ale žádný ji nenaplnil. Že asi hledá moc velký ideál. Opravdu hledá ideál, nebo jen to, co mají ostatní, aniž by to hledali?
Říká se, že častým jevem u hraničních lidí je promiskuita. Já osobně jsem se setkala s oběma extrémními variantami - jak promiskuitou z různých důvodů ( závislost, impulzivní čin, hledání něčeho, co zakryje prázdno, pomsta partnerovi,…), tak i s úplným potlačením svojí sexuality.
Je dost děsivé (někdy i pro ně samé), že nepřinese požitek blízkost s druhým člověkem, přitom způsobení si fyzické bolesti (ohraničuje tady ještě jsem já), ho může přinést.
Velké množství konfliktů v partnerství také vzniká kvůli přidruženým problémům spojených s hraniční poruchou osobnosti - poruchou příjmu potravy i překonanou ( konflikty ohledně množství jídla,…), závislostí, sebepoškozováním,…

Děti v těchto manželstvích. Názory hraničních lidí jsou jak pro, tak proti. Někteří děti zcela odmítají (myslím, že jich bude dost vysoké procento, protože znám asi 12 hraničních lidí ( lékařsky diagnostikovaných), z toho devět dívek a vím minimálně o třech, které děti nechtějí za žádnou cenu (ne se všemi jsem o tomhle tématu mluvila). Důvody, které je k tomu vedou jsou různé - jedna si prostě chce užívat život, jedna má strach, že na dítě nemá dost sil, aby se o něj starala a jedna ho nechce, kvůli tomu, že bude taky hraniční a nechce mu prý zkazit život, jen se narodí. Výzkumy skutečně potvrzují, že hraniční matky, mají hraniční děti. Je to díky nestabilnímu chování matky, která není schopna vytvořit stálý a bezpečný atteachment a reagovat přiměřeně na bezprostřední pocity dítěte. To ale neznamená, že by neměly mít hraniční matky děti, je to jejich svobodné rozhodnutí, které je třeba respektovat. Během těhotenství a kojení je také potřeba upravit psychofarmakologickou léčbu, takže někdy bývá problém ve vztahu k dítěti i díky těmto faktorům. Když se cítí máma v nepohodě, je pro ni péče o dítě hodně vyčerpávající.

Závěrem chci říct, že soužití s hraničním partnerem je někdy hodně náročné, ale především závisí na samotné hraniční osobnosti - někteří hraničáři se chovají ve vztazích až agresivně, jiní naopak strašně pasivně, aby vznikalo co nejméně neshod ( paradoxně někdy vznikají kvůli tomuto jejich stylu). Stejně tak je důležitá trpělivost a informovanost partnera.
Ona je to někdy vážně "divočina", ale pro ty, kteří nevzdávají naději nezbývá než doufat, že se ve zdraví dožijí čtyřicítky, kdy hraniční porucha bývá již značně zkompenzována. Přeji partnerům hodně sil do tohoto svazku.

ZDROJE:
(verikanova, červen 2009)
 


Komentáře

1 pietro pietro | 20. ledna 2012 v 19:58 | Reagovat

mam priatelku co ma borderline (ktovie dokedy este budeme spolu). napisem sem v skratke cely moj pribeh:
prestahoval som sa do nemecka a zoznamili sme sa na jednom festivale. je nemka. najprv sme boli 600km od seba ale pisali sme si maily az sme sa zblizili tak ze jedneho dna prisla za mnou. tam sme sa dali dohromady a onedlho som vsadil vsetko na jednu kartu a prestahoval sa k nej. prvy mesiac to s nou bola krasna idylka- prenadherna. ale cca po mesiaci sa to zmenilo na nocnu moru- uzavrela sa do seba, rozculovala sa za kazdu malickost a az vtedy mi povedala ze ma Borderline :( napriek tomu som ju vsak stale miloval ( a stale milujem co je o to tazsie). neviem co mam robit- stale je sama pre seba, radsej neriesim s kym sa stretava a co robi ked nie sme spolu. chodi sice aj na terapie ale iba raz do mesiaca a napriek mojmu navrhu ma tam nechce vziat so sebou.
tymto som chcel iba povedat. ti ludia nemozu za to aki su. ale tym ze taki su ublizuju nielen sebe ale najmä svojmu okoliu. preto davajte pozor na koho natrafite, lebo ked sa do takej osoby zamilujete na 120% budete neskor velmi trpiet. BORDERLINE je pasca :(

2 Johana Johana | E-mail | 11. února 2012 v 15:17 | Reagovat

Se zájmem jsem si přečetla váš příspěvek, protože prožívám něco podobného. Můj přítel je Angličan a má BPD. V současné době řeším, jestli se za ním přestěhovat nebo ne...... Prožili jsme spolu poměrně dost času - převážně idilicky(ale vždy maximálně tak týden), ale už jsem měla možnost zažít s ním i situace, kdy jsem viděla, že uvažuje nebo se chová jinak než by se běžně očekávalo. Tak nevím.... :-(

[1]:

3 Iva Iva | E-mail | 3. srpna 2012 v 21:31 | Reagovat

mám hraniční poruchu osobnosti,bojuji s ní bez léků,bez terapie,snažím se v sobě potlačit všechny hnusný příznaky této poruchy...veřte mi že je to každodeníé boj,ale já se nevzdávám...čím hůř to jde tím víc se mi chce žít...nevzdávejte to ani vy s vašimi partnery potřebují vás...veřte mi..

4 Lena Lena | 17. dubna 2013 v 12:48 | Reagovat

S člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti, žádný normální člověk s trochou sebeúcty žít nemůže, leda snad nějaký kasakadér. Ale i kaskadéra čeká nekonečný stres a trápení, zvlášť pokud partner neuznává, že by měl nějaký problém, a odmítá terapii. Je mi líto, ale pokud u partnera pozorujete neklamné příznaky HPO, utečte od něj hodně daleko, nechcete-li sami skončit na psychiatrii.

5 Jana Jana | E-mail | 17. dubna 2013 v 18:58 | Reagovat

Ahoj , začínám mít tu zkušenost zřejmě . Ty máš s tím nějakou zkušenost ? Vztah trvá 3 měsíce a já mám fakt pocit , že směřuji mílovými skoky na psychiatrii .

6 justthetwoofus justthetwoofus | 17. září 2013 v 12:11 | Reagovat

Já si myslím, že opouštět člověka proto, že má prblém (ať už HPO, nebo něco jiného) není správné. Pokud nám na tom člověku záleží, měli bychom se mu snažit pomoct. Uznávám, že například konkrétně u HPO to není jednoduché. Ale rozhodně, ALESPON PRO MĚ TO NENÍ DŮVOD K TOMU ABYCH NĚKOHO OPOUŠTĚL.[4]:

7 Vylozenej Vylozenej | 17. září 2013 v 15:09 | Reagovat

Mam borderline a je to fakt docela dost peklo pro mě i pro moje okolí. Už je mi 38 a něco jsem s tím zažil. Nedivím se nikomu z vás, kdo nevydržel s hraničářem, to není žádná ostuda mít pud sebezáchovy.
Chce to trpělivosti ne pohár ale rovnou tanker. A hodně hodně moc soucitu a pochopení. Ale mám moc fajn kamarády a ty mě držej nad vodou.

8 Partnerka Partnerka | 3. prosince 2013 v 11:56 | Reagovat

Slečna Lena má pravdu, ale já to nevzdávám. Jsem s partnerem rok, párkrát jsem si už myslela, že skončím na psychiatrii, ale vždy sem to nakonec nějak ustála. Někdy přemýšlím, když se přítel vzléčí, jestli bude takový jaký je kdzž má dobrou náladu, nebo jestli je to také jen součástí bordeline. Ono určitě je dobré vědět o nemoci co nejvíce, ale ono vám to v těch krizových situacích stejně moc nepomůže. Když se pohádáme často odejde nebo vyhazuje mě. Když odejde, mám strach že si něco udělá, když neodejde terorizuje mě doma. Tohle jsou ale extrémy. Možná jsem taky nějak narušená, že to přečkávám.. On by asi normalní človek opravdu odešel. Nicméně jak napsal Pietro, pokud se zamilujete je s vámi konec. A já ho opravdu  miluji i když se někdy ve vztahu cítím na všechno strašně sama..přestože j emi 21let a mohla bych si lítat po akcích a oblbovat desitky kluku za večer, chci vybudovat domov, stáje s konmi a mít po boku partnera, kterého miluji :) možná jsem blázen a strácím čas, ale já to nevzdám ..  Přeji hodně síly všem kdo to mají nebo budou míti podobné jako já. Pokud ovšem zjistíte o človeku že má diagnostikovanou poruchu dřív než se zamilujete, utečte! Bez ohledu na to jak moc to chcete zkusit a myslíte si že jste to právě vy kdo nemocného spasíte. Ono se totiž nestane a vy se budete jenom trápit.

9 Partnerka Partnerka | 3. prosince 2013 v 12:02 | Reagovat

Je to smutné, ale Slečna lena má naprostou pravdu..
Milí hraničáři snažte se vyléčit protože soužití s vámi je horor, přesto všechno ale svého partnera miluji nadále i když je mi 21 a mohla bych si vlastně lítat po akcích a oblbovat desítky. Ale já chci budovat společný život s hraničářem, už sme spolu rok a zažila jsem několik opravdu nepekých situací. Jak napsal pietro jak se zamilujete je s vámi konec! Přeji hodně síly všem kdo jsou v mé situaci a ti kteří takového človeka teprve potkali, odejděte bez ohledu na to jak moc jste přesvědčeni že to zvládnete. Vy to totiž nezvládnete, nebojte se, já to také nezvládám.

10 Partnerka Partnerka | 3. prosince 2013 v 12:03 | Reagovat

Omlouvám se ale ten první se nechtel odeslat a me uz se to nechtelo psat znova takove dlouhe .. :) a ted jsou tam oba komentáře ..

11 Steve Steve | 17. května 2014 v 1:57 | Reagovat

Mám BPD .. čili HPO.... za 1) přál bych ti mít BPD a pak tohle číst,2) vědět kdo jsi, udělám ti ze života takový peklo že by ses posral/a .... s pozdravem Steve

12 Steve Steve | 17. května 2014 v 2:01 | Reagovat

A vy co si tu jen stěžujete ... co takhle si zkusit co to je, žít život hraničáře ... žrát chemický sračky, chodit na ubíjející terapie, přijít třeba o dobrou práci proto že skončíš v pakárně .... samej chytrák je to tady...

13 Marek Marek | 26. září 2014 v 13:59 | Reagovat

No, tak pan Steve nam jasne ukazal, co je to za lidi. Opravdu vemte nohy na ramena, vim, o cem mluvim. Tito lide nepatri mezi nas, ale do leceben a uz vubec ne do vztahu.

14 LENA LENA | E-mail | 3. ledna 2015 v 23:08 | Reagovat

chtěla bych reagovat na soužití s partnerem,který má poruchu osobnosti - nějaký čas trvá než si vlastně uvědomíte,že je váš partner nemocný...absolutně není možné pochopit chování člověka s poruchou osobnosti pokud jste normální ,doporučuji těmto lidem hledat si k sobě stejně nemocného partnera.Je to  vlastní zkušenost,chtěla jsem partnerovi pomoc,docházela jsem pro informace k jeho psychiatrovi a psychologovi a verdikt zněl vzít nohy na ramena a odejít.Je to těžké,je vám ho líto,víte,že vás potřebuje...ale myslete  na sebe!!!Lepší to nikdy nebude. nechte ho žít svůj život bez pravidel a morálky  nic s tím nenaděláte!!!

[13]:

15 Miky Miky | E-mail | 27. února 2015 v 3:44 | Reagovat

Četla jsem tady všechny komentáře a to jste dospělí lidé ja mám v péči vnučku a ta má 12 let a má ADHD,emoční poruchu má toho víc a jsou s tímto člověkem velké problémy nezbylo mi než zajít za dětskou lékařkou vše ji říci a její reakce na pasták řekla né a sepsala zprávu a volala primáři v léčebně a léčba začíná za 10 dnů na několi týdnů léčení na psychiatrii.Odborná lékařka psychiatrička že to je výchovného rázu a hrozilo že vnučka by šla do pasťáku

16 na-vlnach na-vlnach | Web | 8. dubna 2015 v 22:08 | Reagovat

Ahojte, nevím, jaké je to žít s hraničářem, vím, jaké je to být hraniční.
Založila jsem blog věnovaný HPO zde http://na-vlnach.blog.cz/

17 Johanka Johanka | E-mail | 14. září 2015 v 8:56 | Reagovat

Před partnerem se dá utéct..ale co když je to setra, dcera..to je trochu těžší.
Zajímalo by mě jak k ní přistupovat a jestli s ní o tom že má poruchu osobnosti mluvit? Nechce si přiznat žádný problém.

18 Klára Klára | 18. září 2015 v 18:46 | Reagovat

Jsem hraniční a to co tady někteří píšou se opravdu neposlouchá dobře...já jsem si to taky nevybrala, že jsem byla v dětství zneužívaná a kvůli toho si nezasloužím, aby mě někdo měl rád??s tímhle žít je peklo!

19 Teri Teri | 29. října 2015 v 0:46 | Reagovat

Je pravda, že my s HPO jsme něco jako bezcitné monstra, které se starají jen o sebe a neustále si vynucují něčí lásku jen aby se už nikdy neopakovalo to, co se nám stalo v dětství. Problém ale je, že my jsme si to nevybrali a názor, že bychom měli žít s někým kdo je stejně nemocný je úplně na hlavu. Já osobně možná nejsem normální, ale dokážu se zapojit do společnosti a fungovat tak, jako každý jiný člověk. Proto si nemyslím, že mezi námi a normálními lidmi je nějaký enormní rozdíl. Jsme jen trochu odlišní, více prožíváme emoce a občas se nám povede dostat do menší deprese, ale to se může stát komukoliv, kdo ani nemusí mít žádnou poruchu osobnosti. Podle mě není každý hraničář stejně nesnesitelný jak se píše ve většině studií.

20 daniela daniela | E-mail | 21. prosince 2015 v 14:04 | Reagovat

ahoj je tady nekdo s touto poruchou napr. z Brna pripadne odjinud na vymenu zkusenosti? Děkuji za zprávu na mail asmae@seznam.cz

21 táta táta | 25. prosince 2015 v 19:31 | Reagovat

Ahoj zrovna si s mojí manželkou těžkou hraničářkou "užíváme" Vánoce. Je to opravdový horor, který bych nikomu nepřál.... odchází ode mne a od dcery ( 3 roky) každou hodinu. Pokud neustále nebudu opakovat a zdůrazňovat svoji lásku je pro ni náš vztah neúnosný.... Člověk se snaží , ale někdy prostě dochází síly, a přestává reagovat s nutnou trpělivostí a láskou.

22 Roman Roman | E-mail | 13. února 2016 v 18:32 | Reagovat

Ahoj.
Vim, jak se mi zije parvdepodobne s HPO.
Bohuzel si neumim ani predstavit, jak se zije a zilo lidem kolem me..
Vzdycky jsem ve vztazich chtel neco, co jsem nemohl dostat.
Ani to neni mozne.Nemuzete dostat to, co si mate a muzete dat jen sami.
Tahame do sve vlastni bidy ty nejblizsi a prave ty nejvice... jako tonouci..
Nevim, mozna,ma nekdy smysl vztah z takovym clovekem, pokud on chce, a skutecne pracije na sobe, ale i pak je otazkou, nakolik bude pro partnera dostacijici.
V kazdem pripade pro ty, co vztah s takovym clovekem maji, je prilezitosti ke konfrontaci s vlastni sebelaskou, sebeuctou, a tak podobne.
Nemuzu vycitat, a ani nechci, reakcim lidi, co maji s nami zkusenisti a pisi utect.
Ja Vam chci napsat, aby jste se meli radi a meli vlastni hranice, za ktere nejdete, i kdyby jste odesli od takoveho cloveka.
V opacnem pripade, je to pro Vas, cesta do pekel.
Ani lidi s HPO,nemaji radost z toho, ze se divaji na utrapeneho partnera.
Je to jako s alkoholikem, milujte, dokud to jde, a ma to smysl, ale hlavne milujte sebe.
Nikomu nepomuze, kdyz se ve jmenu lasky nechate znicit a Vam uz vubec ne.
V techto vztazich, neni vitezu.
Na zaver... mate.li vztah, s nekym s HPO, utecte, pokud to tak citite ve jmenu vlastni sebelasky, nebo zustante, pokud to ma pro vas ze stejneho duvodu jeste smysl.

23 :) :) | E-mail | 17. dubna 2016 v 8:42 | Reagovat

:) tak jsem po trech letech uplnou nahodou zabrousila na tento blog a znovu si ctu vsechny komentare. S pritelem s Hpo jsem porad. Meli sme pekne krusne chvile, kdy obe strany pochybovaly jestli to jeste zvladame, ale nevzdali jsme to :) a tak bych se chtela zeptat, zda se najde nekdo s hpo nebo nekdo kdo ma take partnera s hpo a rad/a by si psal/a. Podpora? Pomoc, poradit se, vymena nazoru,  vedet ze v tom nejsme Sami, pojmete to jak chcete. Marne jsem hledala nejakou stranku kde by se schazely rodiny zijici s lidma s hpo, kdyz uz takove jsou, jsou v anglictine. To mi sice nevadi ale materstina je prece jen procitenejsi a muzu se v ni vice otevrit :)  dala jsem sem svuj email.

Mejte se radi :)

24 Sofie Sofie | 1. května 2016 v 18:00 | Reagovat

Ahojte,byla bych ráda,kdyby se mi tady ozval přímo hraničář (žena nebo muž,to je jedno),ráda bych se ho/jí zeptala na pár informací.Já nejsem HPO. Děkuji :-)[23]:

25 Sofie Sofie | 1. května 2016 v 18:06 | Reagovat

osobně tedy :-)

26 Honza Honza | 22. května 2016 v 19:23 | Reagovat

Jsem hraničář, zjistil jsem to až pri studiu psychologie, kde jsem o teto poruse cetl. Vse mi najednou docvaklo, vsechny me vztahy, minulost, i me prozivani to plne vysvetluje. Kdo chce, ptejte se.

27 esquert esquert | 10. července 2016 v 20:17 | Reagovat

Ahoj, moje zena je hranicarka. Poradte zda ji mohu byt sam terapeutem, jak na to? Chodit k doktorovi odmita, resp. vzda to vzdy v zacatku kdy se ji "zprotivi". Takze nadeje na nejake zlepseni je jen ve mne.

28 esquert esquert | 10. července 2016 v 20:42 | Reagovat

Jeste bych rad vedel zda clovek s hpo je schopen sam odejit z manzelstvi, tak jak casto vyhrozuje. Mam deti takze tahle otazka neni trivialni

29 Lilith Lilith | E-mail | 11. července 2016 v 2:37 | Reagovat

[23]:
Ahoj, mám HPO, s přítelem jsme díky tomu aktuálně dospěli do fáze,kdy jsme téměř přesvědčení,že přes všechny intenzivní krásné city,které chováme jeden vůči druhému,už spolu prostě nemůžeme být. Přítel poruchu nemá,ale svými stavy jsem schopná v něm vyvolat téměř obdobnou reakci při hádkách (zejména jistou pasivní agresi),jakoby sám HPO trpěl. Vše zhoršilo moje dlouhodobější vystavení intenzivnímu stresu...kolikrát jsem byla opravdu absolutně mimo kontrolu. Chápu,že reakce některých jsou tu takové,jaké jsou a vůbec se nedivím těm,kteří si vztahem s HPO partnerem prošli a radí vzít nohy na ramena a zdrhnout nejlépe na Měsíc. Na druhou stranu,my si to také nevybrali,víme (ve většině případů),jaké peklo dokáže život s námi být,ale jsem přesvědčená,že stejně intenzivně dokážeme také milovat a být pozornými společníky (ačkoliv se odborná veřejnost snaží tvrdit,že tyhle naše pocity a projevy jsou většinou jen strach z opuštění;) Vidím,že ani když si najdeme přítele/přítelkyni s velmi silnou,sebejistou osobností,u které člověk tak nějak doufá,že nás ustojí,nemusí to ještě vůbec nic znamenat...jsme totiž i z nejsilnějších jedinců schopni udělat hadr na podlahu třesoucí se v rohu na pokraji sil obzvlášť,pokud nás skutečně milují a jsou s námi déle. Ale i přesto: nevzdávejte to s námi,pokud máme vůli na tom pracovat a snažíme se to své křesadlo v hlavě dostat pod kontrolu a nezpůsobovat požáry,prosím...nebýváme zlí,pomstychtiví,hloupí...zkuste (pokud to samozřejmě nejde na úkor vašeho běžného fungování či zdraví) prosím myslet na to,že to,co vám tak drásá nervy,vlastně vůbec nejsme my,ale démon,kterej sice je naší neodjímatelnou součástí a vždycky bude někde číhat,ale také se dřív nebo později zavrtá do písku a zůstaneme zase jen my - ti, do kterých jste se zamilovali;) Snažte se, prosím, se tyhle naše dvě složky naučit vnímat jako dvě různá stvoření a oddělovat je od sebe a zůstaňte pro nás silní a zároveň mějte své hranice,co už nám nedovolíte na vás napáchat. Zasloužíme si - už jen za ten nelehký boj,který denně svádíme se svým strachem,jak to dnes vlastně zase bude - mít po boku odměnu v podobě partnerů/partnerek,jako jste vy,kterým za to vlastní občasné nepohodlí a emocionální centrifugy budeme i přesto stát a nenechají nás v tom plavat samotné;) A vy,co utéct vlastně ani nemůžete,protože jste naše rodina,takže mámy,tátové,babičky,strýcové...děkuju za podobný raply,jako jsem já,že s námi máte trpělivost absolvovat některý věci,události a stavy pořád dokola a omlouvám se,že jste to kolikrát odnesli nejvíc a málokdo z vás si nás přál mít právě takové,ale i přes všechna ta hnusná slova a výlevy vás velmi pravděpodobně milujeme a jsme vděční,že pokud nebudou partneři našimi skálami,vždycky se můžeme opřít o vás. Je skvělé,ve chvíli kdy démon zaleze zpátky do hnoje,vědět,že nemusíme bojovat sami a věřte mi,že je nám vždycky neskutečně líto,jak jsme s vámi mnohokrát jednali.
Na těhle poruchách je vlastně nejhorší to,že nemoc prostě nejde vidět...kdybychom si zlomili nohu,taky nám nikdo neřekne,ať to rozchodíme,ale v případě HPO to k tomu celkem často svádí...těžko někoho vinit,ale že chápeme neznamená,že to snad bolí míň.
Jinak milá slečno s přítelem,máš můj respekt a nehynoucí obdiv,že se stále držíš a pokud by to bylo možné,ráda bych s tebou zůstala nějak v kontaktu pro případ,že se s partnerem rozhodneme ten vztah přeci jen ještě udržet,protože on v tom samozřejmě hrozně tápe a propojení s někým,kdo to zná a měl možnost vidět také z jeho perspektivy,by mu,myslím,hodně pomohlo. Díky;)

30 Lilith Lilith | 11. července 2016 v 2:51 | Reagovat

[28]: esquert: nedoporučuji,aby ses pasoval do role terapeuta,jsi v tom citově zaangažován,k čemuž kolikrát v rámci HPO donutíme naší přirozenou schopností manipulovat s lidmi i školené a studované terapeuty a nikdy to nekončí dobře. Spíš se s nějakým spoj,ať se ti pokusí pomoct najít přesvědčovací metodu,aby si žena přiznala,že ten problém má. S tím odchodem z manželství...samozřejmě hodně záleží na povaze a osobnosti člověka,ale jak už to tak u nás bývá,obvykle je to jen plané vyhrožování a pak stejně máme více méně strach začít cokoliv budovat znovu. Ale poradím ti...často si hraničáři přiznají problém ve chvíli,kdy reálně hrozí,že na to zůstanou sami... Doporučuji po další takové výhrůžce,že z manželství odejde,aby ses sbalil ty,řekl něco v tom smyslu,že už teda asi taky nevíš,jak dál a že to tedy zkusíte být bez sebe. Že za tebe je to minimálně na čtrnáct dní a bude-li pak ona chtít,aby ses vrátil a stejně tak to bude i tvým přáním,ať ti dá vědět. Všechno ale hezky v klidu a normální intenzitou hlasu,věci si sbal ve chvíli,kdy nebude doma,jinak si fakt užiješ a uvidíš za pár dnů;) Bude mnohem pokornější a přístupnější k tomu,abys tema:"Potřebuješ pomoct." zase otevřel... A nebo zjistíš,že už se vracet nechceš a máš také řešení;)

31 Renata Renata | E-mail | 26. července 2016 v 10:22 | Reagovat

Dobrý den, po nějaké době hledání jsem objevila tyto stránky a jsem za ně ráda. Chtěla bych se podělit o své zkušenosti a hlavně načerpat zkušenosti vaše - jak žít s člověkem , který je "hraničář". Před 7 lety jsem se seznámila s mužem, s kterým jsem do dnes. Velmi ho miluji a vím, že z jeho strany je to stejné. Že jsme spolu tak dlouho, za to asi můžeme děkovat tomu, že jsme od sebe daleko, on je Ital a tak musíme často cestovat. Nejdříve bylo vše krásné, pak se mi zdálo, že má různé "myšky", ale nic vážného... Za tu dobu, co jsme spolu, ode mne už asi 5x odešel, vždy se vrátí on a já už jen trpělivě čekám, protože vím, že ho to "zlé" období zase přejde. Mívá chvíle, kdy vidí černě, všichni jsou podle něho špatní, zlí, včetně mě. Než jsem pochopila, o co se jedná, moc jsem se natrápila. Nechápala jsem, proč mě jeden den k sobě silně emočně připoutá a následně za dva dny je schopen mě odhodit jako kus hadru. Teď už to chápu, zůstávám v klidu, a jen vyčkám, až ho to přejde. Nehádám se s ním, snažím se nevyčítat a mluvím s ním o tom, co ho tíží (pokud zrovna chce), byť je to podle mě sebevětší blbost. Vím, že jemu to zrovna sedí v hlavě a dokud ho to nepřejde, stejně nic nezmůžu. Naučila jsem se v tomto vztahu prostě jen čekat, nebrat si nic osobně a být trpělivá, milující a s určitými hranicemi, za které on dnes již nejde, protože ví, že by narazil. Mockrát jsem si říkala, že od něho odejdu já, ale mám pocit, který jsem s nikým jiným neměla - a to, že jsme na sebe velmi silně citově napojeni... a vím, že tohle hraničáři umí s partnerem. Myslím, že to, že spolu nejsme každý den, je pro oba dobře, i když je to také těžké. A vím, že pokud na něho přijdou těžké chvíle a já nejsem s ním, je to těžké pro něj o to víc. A já jsem ta, která to odnese za všechna příkoří světa. Ale já to unesu a on to už dnes ví. Trvalo mi dlouho, než jsem si získala jeho důvěru a nyní jsem v podstatě jediná, komu se svěří s problémy. Ostatní si o něm říkají, že je divný, má pár dobrých přátel, kteří ho berou takového jaký je. Musím říct, že je to okouzlující, milý, hodný a vstřícný člověk, který ale z neznámých důvodů naráz dokáže změnit markantně svoje chování a názory. Mám pro sebe takovou odlehčujíci větu "Tak s čím mě zase překvapí". A věřte mi,že překvapí vždy.Naučila jsem se s tím snad žít, jen bych ráda věděla, jestli je možné tomu nějak předejít. Velmi intenzivně vnímám jeho pocity, smutek, deprese apod, ale i radost a spokojenost....je to strašně emotivní... Přeji vám všem ať se vám daří alespoň trochu zkrotit toho "ďábla" v hlavě své nebo v hlavách vašich blízkých. Je to běh na dlouhou trať a vítěz asi opravdu není,důležité je to ale nevzdát a pokud toho člověka milujete, říkat mu to a  zachovat si přitom chladnou hlavu. Je to těžké, ale jak se říká "cvičení dělá mistra".

32 mybpd mybpd | E-mail | Web | 10. září 2016 v 12:55 | Reagovat

Pokud taky patříte mezi hraniční lidi nebo jejich blízké, navštivte můj blog. Snažím se v něm dokumentovat svoji nemoc a pomáhat tím ostatním, aby se necítili tak sami.

33 Freya Freya | E-mail | 28. září 2016 v 15:03 | Reagovat

Láska(trpělivá), přátelství(tolerantní) a rodina(podporující) je to, co nám může pomoci(IMHO)... jenže tu si prý nezasloužíme... bezohledu na to co umíme nebo jací jsme. Dostala jsem se sem, kvůli hledání řešení... přečetla jsem si vaše příspěvky... a utvrzuji se v tom, že naděje není... láska na tomto světě neexistuje(aspoň ne pro nás)... nikdo nepomůže... nikdo neví jak... zbývá jen odstranit sama sebe pro dobro vás ostatních, "zdravých" lidí. Vy můžete utéct, my ne.

34 táta táta | 28. září 2016 v 20:10 | Reagovat

Manželka se nám vrátila po 7 měsících z pobytu v Psychiatrické nemocnici - neuvěřitelně rychle se uzdravila ze všech projevů ( halucinace úzkosti atd.) ve chvíli kdy jí přeřadili na chronické oddělení mezi pravé schizofreničky... . Nyní už zase doma řádí - já už se nedokážu citově projevovat - mimochodem i z důvodu jejího románku během pobytu a prostě už nemůžu jsem vyčerpán. Ve chvíli kdy nemá pocit oddanosti roztáčí kolotoč záchvatů úzkosti a umírání - včetně komických situací - kdy na jednu stranu  "nemůže dýchat" a za chvíli si jde dát cígo na balkon aby se uklidnila - absolutně není schopná náhledu na své chování a jednání a já s ní jednám jako s mentálem - například když trvám na tom aby dál neležela v posteli kde se pomočila naše dcera.... Pánovi co se ptal na to jestli nemůže být sám terapeutem své partnerce - to opravdu nepůjde, věřte tomu určitě Vám to řeknou i odborníci.

35 JJ JJ | 24. října 2016 v 20:23 | Reagovat

Zdravím. Já mám nemocnou mámu. Nevím, zdali ona ty vzorce pochytila od své (babičku jsem neměl šanci poznat). Máma má histriónskou poruchu osobnisti s prvky border a závislé PO. Mohu Vám říct, že je to peklo. Dětství bylo dost ošklivé. Celé dětství jsem přemýšlel, čím to je. Každého dne jsem se bál, kdo zase máma bude. Označit za mámu ji šlo tak dva dny z měsíce. Třetina měsíce únosné. Zbytekprostě hrůza. Dlouho jsem přemýšlel, jak v ní zasadit semínko klidu, stability. Bezvýsledně. Jeden den mě nade vše zbožňovala (až glorifikovala), druhý obdařovala přídomky takových vulgarit, že je sem nelze psát. Trhala knihy. Jak vycítila, že jsem v pohodě, útočila a sála energii. Sám jsem v pubertě po smrti otce (infarkt - z ní) skončil na psychiatrii. Nechci být soudcem. Ovšem věřím, že majorita lidí s PO jsou prostě nenapravitelné. Prignosticky je to snad tak, že v pozdějším věku se vše lepší. Věnuju se hodně spiritualitě (musel jsem, zachránila mě). Věřím, že veškerá onemocnění lze zvrátit pomocí duchovní cesty. Autogenní trénink, Eckhart Tolle, terapie tmou (nejméně 10 dnů). Je mi líto takových lidí, ale vážně je zde těžko priveditelná jakákoliv sebevíc dobře zamýšlená pomoc. Snad dlouhodobá terapie ještě. Držím palce všem jež žijí s takovým člověkem i jim samým. Obraťte se do sebe a naslouchejte tichu ❤️

36 Dreamaster Dreamaster | E-mail | 3. ledna 2017 v 17:12 | Reagovat

Ahoj. Sám jsem hraničářem, navíc mám schizoidní a disociativní poruchu.
Sám s tím mám několik let zkušeností a pomáhám lidem pochopit svůj úděl.
Můžete se na mě obrátit na dea07@email.cz kdo má zájem.

37 Sonja Sonja | E-mail | 4. března 2017 v 23:16 | Reagovat

[29]:
Ahoj Lilith, chtěla jsem se zeptat, jak se dál vyvíjí váš vztah...příběh...případně, zda tě můžu kontaktovat, protože procházím něčím podobným a bohužel tápu:-( Děkuji. Sonja

38 Lewis Lewis | E-mail | 27. března 2017 v 23:30 | Reagovat

Ahoj... já mám sám psychické problémy a seznámil jsem se s dívkou-hraničářkou, ač ji miluji ( což je pro mě největší trest) na 100% ...celou dobu ji miluji i přes několik "nehezkých" věcí, co mi udělala, tak teď trpím já.. trpím tím, že neumí přimout moji lásku a nevěří v ni.. po 4 měsících jsem na cestě do PL prvně v životě, můj stav se zhoršil o 400% za tu dobu... takže za lásku, kterou jsem ji chtěl dát, teď trpím já.. a nejhorší věc? Neumím ji prostě nechat být... jsem zničený... takže rada pro ostatní...moje zkušenost-zkus to, ale riskuješ hodně..

39 pan Tee pan Tee | E-mail | 28. března 2017 v 11:30 | Reagovat

Ahoj,
jak pomoct člověku s HPO, který trpí bludy a neskutečně si vymýšlí a terorizuje okolí a hlavně si tu nemoc nechce přiznat a nechce se léčit.
Předem moc díky

40 Libor Libor | E-mail | 28. března 2017 v 16:01 | Reagovat

Zdravím tě Honzo. Chci se tě zeptat, můžeme si tykat doufám, na tvé vztahy. Proč to chci vědět. Pět let jsem žil s přítelkyní v domě u jejich rodičů v rodinném domě. Po těch pěti letech mi povídá, že už ji dva roky nebavím. Důvod k rozchodu jako blázen. Co vím, měla předemnou vícero partnerských soužití, skoro vždy tříletých, tedy jsem se do jejího vzorce vešel i já. Co víc, z našeho vztahu se narodila dcerka Zuzka. Jak to tady čtu, názory a příběhy, vidím, že jsem natrefil na "hraničáře" jak má být. Nejprve bezmezná láska, pak mě začala vyhazovat až došlo na ultimata. Hleděla jen na sebe, ani na tu malou nebrala ohled. Když jsem se ptal proč, uvedla důvod, který jsem už uvedl, že ji nebavím a že už takhle nemůže žít. Přitom jsem pracoval kolem domu a chalupy jejích rodičů, jezdili jsme ne dovolené, na výlety. Změnil jsem zaměstnání, abychom nepracovali oba na směny, já jako policajt a ona jako zdravotní sestra. Pak přišlo to, z čeho jsem úplně vedle.

Díky za odpověď

Libor

41 Tomas Tomas | E-mail | 16. dubna 2017 v 0:58 | Reagovat

Zdravím všechny, co ukončili svůj příběh utrpěním zhoršení stavu po rozchodu s člověkem trpícím HPO. Nemá někdo pocit, že indukoval tu poruchu do sebe ? Názor můj neodborný je, že se to stane lidem, kteří se snažili těmto lidem pomoci. Moje ex přítelkyně brala spousty léků na spaní, antidepresiva atd. Po rozchodu mi kamarádka sdělila, že mě nepoznává a teď u mě fakt pozoruju, že se začínám chovat jako ona. Nemůžu spát, ztratil jsem identitu, téměř stejný pocit, který měla ona na počátku našeho vztahu. Čekám na názory jiných. Děkuji.

42 Tomas Tomas | E-mail | 17. dubna 2017 v 20:18 | Reagovat

UPOZORNĚNÍ PRO VŠECHNY ZACHRÁNCE : JENOM PARTNER SCHIZOFRENIK SE PUSTI DO ROLE ZACHRANCE CLOVEKA TRPICIHO HPO. KDO ZAČNE S ROLÍ ZACHRÁNCE, VZNIKA ZACAROVANY KRUH, STÁVÁTE SE PERZEKUTOREM A KONČÍTE JAKO OBĚŤ. A JAKO BONUS SI ODNESETE ZTRÁTU IDENTITY. ALE MŮŽETE SI PŘISOUDIT A POCHVÁLIT BOD : ŽE JSTE TOHO DRUHÉHO VLASTNĚ VYLÉČILI A HLAVNĚ SE RYCHLE ZBAVTE INDUKOVANÉ ZÁVISLOSTI, NEBO VYHLEDEJTE ODBORNÍKA, JINAK JE S VÁMI ÁMEN. NEZAPOMÍNEJTE, ŽE BOHA MÁTE V HLAVĚ.

43 Lewis Lewis | E-mail | 21. dubna 2017 v 12:00 | Reagovat

Tome ahoj....čtu si Tvůj příspěvek a mám to samý...zamiloval jsem se do holky s HPO, ted je ze mě troska, mám roztrhaný srdce na milion kusů, neskutečnou vnitřní bolest, trápení a jestli se přenáší znaky i na mě ....jizvy na ruce jsou důkazem, víš co je nejhorší, že ji moc miluji, chtěl jsem ji dát tolik lásky až jsem zničil sám sebe....

44 Tomas Tomas | E-mail | 21. dubna 2017 v 17:08 | Reagovat

Zdravím Lewis, říká se tomu protiprojekce. Nejspíš teď potřebuješ klid, ale později si zkus přečíst nějakou odbornou literaturu. Doporučím Syndrom pomocníka a Hraniční poruchu od Heinze. Povedlo se mi to nějak ustát, ale smiř se s tím, že Tě to poznamená na celý život. Teď je hlavní zapomenout, odpustit si, musíš být na sebe hrdý, že to vstřebáváš a najdi zpět sebevědomí, vrať se k důvěrným kamarádům, nepomlouvej ji, ať neprohraješ boj. Manipulace je silná z jejich strany, někdy to neustojej ani psychologové. Podívej se na Terapii s Rodenem. Na začátku vztahu s moji ex, jsem ji to navrhoval a ona to odmítla. To už mi začalo něco vrtat hlavou. Držím palce.

45 Premysl.prochazka Premysl.prochazka | E-mail | 27. dubna 2017 v 11:13 | Reagovat

[32]:cetl jsem vas clanek.mam partnerku z hpo,mozna bych rad,sdilel zkusenost,jak sni zit.tak jestli budete mit zajem,rad bych si o tom promluvil

46 Premysl.prochazka Premysl.prochazka | E-mail | 27. dubna 2017 v 11:21 | Reagovat

[43]:ctu,ten prispevek,jsem na tom stejne.mozna by bylo dobre si o tom promluvit,ale asi by se to sem ani neveslo.

47 Tomas Tomas | E-mail | 27. dubna 2017 v 11:58 | Reagovat

Zdravím, zkuste mi prosím poslat email.

48 Premysl.prochazka Premysl.prochazka | 27. dubna 2017 v 12:35 | Reagovat

[47]:muj email premysl.prochazka@email.cz

49 mybpd mybpd | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 19:12 | Reagovat

[45]:Ráda si o tom promluvím, napište mi prosím na email uvedený v komentáři. :)

50 Premysl.prochazka Premysl.prochazka | 29. dubna 2017 v 10:29 | Reagovat

[49]:nevim jestli to patrilo me ta reakce od 45.email jsem nenasel,ja ho mam v komentari,tak naposte

51 Tomas Tomas | E-mail | 2. května 2017 v 12:52 | Reagovat

[32]: Ahoj, navštívil jsem Tvůj blog. Škoda jen, že jsem o tom nevěděl dřív. Nemáš prosím zkušenosti s tím, jaký je hlavní rozdíl mezi bipolární poruchou a hraniční ? Jsou to intervaly depresí a mánií, nebo genetičnost ? Není náhodou léčená forma bipoláru přechod k hraniční poruše ? Díky.

52 mybpd mybpd | E-mail | Web | 5. května 2017 v 20:13 | Reagovat

[51]: Určitě je to zajímavý námět na článek. Napíšu o tom na blogu. Dlouho jsem se o tuhle problematiku zajímala a myslím, že rozdílů je zde hodně.

53 Jarda Jarda | 6. května 2017 v 20:43 | Reagovat

Ahoj. Já jsem hraničář. Už dlouho na sobě pracuji. Mám specielní psychoterapii, i alternativní. Cítím se lépe a lépe. Jdou dělat malé krůčky směrem dopředu. Uvnitř sebe sama je malý kousek osobnosti, která je neměnná. Na tu se hraničář musí koncentrovat. A další den znovu. A znovu. Každý den. V meditacích a vizualizacích, v uvolnovacích technikách. Druhou kapitolou je dech. Hraničář totiž "přeskakuje" pocity a prostor v myšlenkách. A tehdy přestane dýchat. V ten okamžik se dostává do křeče a tím začíná sekvence, kterou neprožívá ted a tady, ale je jakoby myslí mimo tělo. A to je faktor, který vede do agrese. Ta se tedy netýká okolí, ale vlastního prožitku. To by měl partner vědět. Jakmile se hraničář v kritickém okamžiku vrátí do svého nitra k neměnné části osobnosti, a zároveň se koncentruje na dech, který se již naučil prožívat a být mu svědkem, prochází se primárně spouštěcí stavy bez klopýtnutí. Svět hraničáře není černobílý. Nebo spíš je, dokud se sám hraničář nepustí do objevování barev. Milí hraničáři, nikdo vás nedrží v černo-bílém kontextu, jen vy(my) sami. Uvěřte. Uvěřte že je možné všeho dosáhnout. Jakmile vykročíte, jak obrazně píši, do barevného světa, a věřím že většina z hraničářů tam jsou, protože se vyskytujeme v různé intenzitě, zjistíte, stejně jako já, že už nejste hraničář, neboli černobílý, ale jste málo barevný. A najednou jste stejný jako uplně každý, protože každý má svůj specifický barevný profil. Už není potřeba trčet v koutku na druhé straně barikády, na té černo-bílé, ale je možné vydat se do světa s pocitem, že ten zbytek barev si pomalu, s pečlivostí, doplním. Vždyť hranice je stále ještě součástí množiny, kterou obklopuje. Není nikde psáno, že se nemůžeme podívat hlouběji do světa, který jsme dlouho hranicovali.
   Nepouštějme se ale cestou svých démonů, křiku a agrese. Cestujme s touhou se vybarvit, ať to stojí co to stojí. Například to, že necháme odejít partnera, který přítomnost hraničáře nezvládá. V takovém prvku soucitu se totiž skrývá další barevný odstín. A ten nám už nikdo nevezme.

54 Jirka Jirka | E-mail | 15. května 2017 v 20:17 | Reagovat

Ahoj všem, doporučuji český Youtube kanál pro pochopení HPO a pomoci s touto nemocí:
https://www.youtube.com/channel/UCyp2tkvUOxr7zJhksuUnUJg

Diagnózy: F60.30, F60.31, F60.4 …atd, vždy je současná komorbidita! Po téměř 4 letech vztahu jak na horské dráze s expřitelkyní nyní zjišťuji, jak komunikovat s hraničářem?. V USA a zahraničí jsou centra pomoci rodinám a lidem u nás nic. Je třeba být na stejné vlně, když je osoba s HPO smutná, být smutný, vnímat její ztracenost, nesnažit se ji rozveselit, ale být s ní v její bolesti. Též je velmi špatný neutrální výraz tváře, vnímal jsem dopředu, že na ní něco přichází a začíná se ztrácet, můj neutrální výraz ji určitě nepomáhal. Vždy je třeba se zamyslet, jestli řečené bylo dobře pochopeno?, je třeba mít velkou emoční inteligenci a empatii. Též pokud budete na vlně s hraničářem, musíte být velice silná osoba, pozor, ale nikdy nedělejte psychoterapeuta ve vztahu!!!, vše se otočí proti vám … Pokud není u druhého trvalé přijetí oné nemoci odejděte, dokud je čas! Nejde pomoci tomu kdo nepřijalo svoji nemoc, v přijetí toho, že nemam někdy moc nad sebou je naopak velká síla! Držím všem palce.

55 Mirek Mirek | 21. května 2017 v 14:02 | Reagovat

Necelý rok jsem byl ve vztahu s přítelkyní s HPO,ačkoliv jsem ji miloval tak jsem musel vztah ukončit.Vášeň ve vztahu byla, ale převládly hysterické výbuchy hněvu, výčitky, pláč, sebepoškozování atd. Nevěra, kterou omlouvala tím, že byla zmanipulovaná. Nakonec došlo i k fyzickému napadení z její strany. Pozoroval jsem na sobě, že začínám přebírat její chování. Před vztahem jsem byl veselý nekonfliktní člověk. V tomto vztahu jsem byl zatahován do hádek hlavně kvůli tomu, že mám svoji lásku dávat více najevo a musím se změnit.Čím více jsem ji dával najevo tak tím více byla nenasytná.Její chování bylo navíc komplikované v tom, že inklinovala k esoterice a věci které nechápala si vysvětlovala pomocí karet a rádoby senzibylů.Jak psal Tomáš tak do vztahu s HPO se vstupuje jako zachránce, po té se stáváte perzekutorem a pokud včas neuniknete tak je z vás oběť.Mě se to povedlo tak tak, když už jsem na sobě začal pozorovat změny ve svém chováním. I mé blízké okolí mě na to upozornilo.Za což jsem svým přátelům a blízkým vděčný.Vztah jsem nezachránil, ale zachránil jsem svoji duši. O tom, že má HPO jsem po dobu vztahu nevěděl. Až po rozchodu a mém vzpamatování z prožitků jsem pomalu zjišťoval co se ten rok dělo. Věděla, že má problém, ale psychoterapii odmítala a nakonec mi bylo i vyčteno, že jsem jí nepomohl.Po nějaké době zase, že jsem jí v životě moc pomohl. V názorech se hodně měnila. Asi tak jak jí vyšly karty :-). Nyní má nového zachránce a možná už i perzekutora.  Měl jsem nutkání mu říct o tom, co má jeho přítelkyně za problém, protože sama mu to neřekne a on bude tak jako já pomalu zjišťovat, že něco není v pořádku. Excesy se budou nabalovat, které bude přes počáteční zamilovanost přehlížet.  Nakonec jsem usoudil, že je to jejich život a já už mám svůj. Bude si to muset vybojovat sám jako mi všichni co jsme měli nebo máme partnera/ku s HPO. Jen bych chtěl všechny s HPO poprosit, když o své poruše ví ať ji řeší a partnerovi to zdělí. Je tak větší šance, že vás pochopí a vztah bude mít šanci.  Pokud ne tak nevstupujte do vztahů. Máte pak schopnost dělat z lidí trosky a to k lásce přece nepatří.

56 Petra Petra | 23. května 2017 v 8:58 | Reagovat

Já jsem měla s tímto člověkem vztah tři roky. Nejhorší je, když tento nemocný člověk je ještě zavislý na alkoholu a to x let. Máme spolu dítě. On lítá pořád po léčebnách a snaží se řešit svou závislost na alkoholu a vedlejším produktem je nějaká léčba jeho nemoci. Dodnes mi ten člověk nedal pokoj. Ne pro něj není odpověď. Dokonce i když přeruším veškerý kontakt, on si mě najde. Nicméně věřím tomu, že kdyby se vedle mě objevil někdo jiný, možná by dal pokoj. Jenže tohle nechci brát jako důvod k hledání partnera. Život s ním byl neskutečné peklo. Některé chvilky byly fajn, to zrovna měl asi dobré období. Jinak byl zlý, buzeroval mě, komandoval mě, pořád po mě něco chtěl, přitom měl všechno, co jsem mu mohla dát. Přišla jsem tak o majetek, o děti a málem i o svou duši. Dnes mám v péči naše dítě a ještě jedno svoje. A zrovna nedávno si mě zase našel. Před takovým člověkem se nedá ani schovat, ukončení vztahu nebere jako ukončení. V jedné chvíli mi sprostě nadává za minutu tvrdí jak mě a svou dceru miluje. A když se do toho přidá zrovna jeho chvíle, kdy si rozjede pití alkoholu, to jsou potom měsíce otravování, nadávání, slibování a podobně.

57 Mirek Mirek | 27. května 2017 v 12:23 | Reagovat

Chtěl bych se zeptat těch kteří měli nebo mají vztah s partnerem s HPO zda si projevů všimli hned na začátku? Nebo to šlo postupně a až pak jste začali vnímat,  že něco není v pořádku.A jak dlouho vám to trvalo si připustit, že je ve vztahu problém?

58 Nela Nela | 29. května 2017 v 1:27 | Reagovat

Ahoj, mám HPO, ale vážně mi nikdy moc nepomohlo, když se na mě partner kvůli tomu vykašlal. "Sestřelilo mě to." Nerozumněla jsem, co a proč se děje.
Pokud mají vaši nemocní partneři snahu se dlouhodobě a v případě nezdaru se opakovaně léčit, tak jim dejte prosím šanci.

59 Jirka Jirka | E-mail | 2. června 2017 v 0:50 | Reagovat

[57]: Mirku, první půlrok zamilovanost, myslel jsem si, že je to taková „Itálie“, dokonce mě to i bavilo, bral jsem to jako výzvu, dovolené - žárlivost a scény, ale i obrovská vášeň, druhý rok asi je to je jen jakási bipolarita a emoční nestabilita?. Třetí rok, jsem pochopil, že je hraničářka F60.30, F60.4, F60.8 atd. Několikrát se odstěhovala i mi zahnula, prosila aby se mohla vrátit "nevím co zde dělám Jirko, chci domů, udělám vše jen nechci prášky" chtěla jezdit s frajerem v karavanu po Evropě pak šla provokativně do divadla s dalším frajerem, to už byl konec a test mé sebeúcty, sebehodnoty. Po té se rozpoutalo z její strany naprosté peklo, fyzické napadání, věděla, že mě ztratila, vžila se do lží, vše se ji popletlo v hlavě, co bylo krásné vše otočila proti mě a dětem, pokud by byla na detektoru lži ukazovalo by to, že mluví pravdu, paranoia, to už bylo na několik diagnóz. Lhaní manipulace, čtení v mobilu, v PC. Ve vztahu nemáte šanci něco odhalit, okolí si myslí, že je vše v pořádku, jaký jste zamilovaný pár?! nádhera. Efekt vařené žáby: když dáte žábu do hrnce a zapnete sporák, tak si žába neuvědomuje, že už se voda skoro vaří. Pomilujete se a šeptá vám do ucha miluji tě, a ona vám po té za hodinu nafackuje do tváře nebo otře ruku s odporem a nenávistí k vám s vaším séměm o tričko, flusne do tváře. Vy ji, ale stále milujete, věříte ji, ona se vždy omlouvá, prosí, aby jste ji byl na blízku a pomáhal. Tady jde opravdu o duši a vaší energii, nyní po čtyřech letech vztahu zase čtu knížky a užívám si vnitřního klidu, hodně plavu a dýchám, vnímám zase sebe a své tělo svou mysl, přírodu. Ještě závěrem chci říci, poznal jsem nyní několik úžasných hraničářek, abych pochopil, a stále věřím, že lze pomoci lidem s HPO, ale podmínka je, že přiznají naplno svoji nemoc, a budou v sebereflexi v pravdě a přijetí a nastoupí opravdovou psychoterapii, ne jen na půl, ale naplno!:  Behaviorální terapii, správné dýchání, techniky mindfulness, daseinsanalýza … a další, ALE !!! psychoterapeuta nikdy nedělejte! Na to musí být někdo jiný. Průser je když celá rodina plně nechápe o co jde?, a netahá za jeden provaz, nejsou zde centra pro rodiny, jako v zahraničí, její psycholožka mi řekla, nedělám párovou terapii :-( je to běh na dlouhou trať ...

60 Jirka Jirka | E-mail | 2. června 2017 v 1:03 | Reagovat

[58]: Nelo dobře píšete:

Pokud mají vaši nemocní partneři snahu se dlouhodobě a v případě nezdaru se opakovaně léčit, tak jim dejte prosím šanci.

souhlasím s vámi, je slovo SNAHA bych vyměnil za:
!pevné odhodlání!
Klidně dva kroky vpřed, a pak jeden zpět, ale vždy jít kupředu, ne zpět, nevzdávat to, to pak má smysl být s vámi a dále pomáhat a klidně i někdy krvácet ...

61 Tomas Tomas | E-mail | 25. června 2017 v 22:42 | Reagovat

Ahoj všem, koukám, že dlouho nikdo nepřispěl. Zkusím rozpoutat další diskuze nebo poznatky (snad ne peklo), abychom si všichni nějakým způsobem odlehčili břímě nebo jiným, nebo se obohatili nebo jiné, kteří se do toho řití sedmi-mílovými kroky, a to BPD vztah nebo jeho ukončení. Kdo tady z nás všech, kdo sem píšeme bez ohledu na pohlaví je jen kodependent, skrytý narcistní, jen narcistní nebo hraniční/narcistní nebo ne-hraniční typ ? Protože to všechno, co jsme sem napsali, má určitou pointu a kořeny.

62 Rasťo Rasťo | E-mail | 4. srpna 2017 v 19:00 | Reagovat

Borderline je psycho. Vzal som si za manželku ženu s touto poruchou. Dozvedel som sa o nej,až keď podala o rozvod. Zažil som si s ňou také peklo, že by to bolo nie na knihu ale aj na film. Horor.
Podala na mňa 11 trestných oznámení, rok som ocistoval svoje meno. Bránila mi v stretavani sa s dcérkou. Život s ňou bol v jednu chvíľu krásny a vzápätí strasidelny. Kombinácia alkoholu, xanaxu, stilnoxu ju menila na monštrum. Odporúčam všetkým ľuďom, ktorí zistia u svojho partnera túto poruchu včas, aby si dobre zvážili, či im táto láska stoji za to. Mňa to stálo takmer väzenie. Prišiel som úplne o všetko. Ocesala ma. Prešiel som si hrôzami v podobe vypočúvaní na polícii pre vymyslené obludnosti. Ak by chcel niekto poradiť v akomkoľvek smere, napíšte. Hlavne muži. Lebo takáto žena dokáže urobiť mužovi peklo zo života.a pri jej fantáziach aj dostať chlapa za mreže. Držím palce všetkým obetiam takýchto psychopatiek.

63 Rasťo Rasťo | E-mail | 5. srpna 2017 v 16:46 | Reagovat

[40]:zažil som to samé, rozvod z cista jasna. Úplne psycho. Trestné oznámenia. Skoro ma dostala do väzenie. Bohužiaľ,máme spolu dcéru. Bojujem len o ňu. Manželke pomôcť nedokážem. Lebo ona pomoc ani nechce, keďže si neuvedomuje, že je vlastne chorá. Všetku vinu hodila na mňa. Vraj ja som psychopat. Toto je na osobnú debatu.ak budeš mať záujem, môžeme sa stretnúť. Ale aj tak nič asi nevyriešime. Musíš to len nejak stráviť. Keď ju miluješ, budeš to mať naozaj ťažké. Ako ja. Je tomu už rok, a stále je to na nervy. Prajem veľa síl.

64 Rasťo Rasťo | E-mail | 5. srpna 2017 v 16:51 | Reagovat

[55]:presne.vystihol si to. Kto nezažil,nepochopí. Zažiť to však neprajem ani najväčšiemu nepriateľovi.

65 Cilka Cilka | E-mail | 21. srpna 2017 v 16:48 | Reagovat

Ahoj,s terminem teto diagnozy se teprve seznamuju, ale pri procitani blogu me prepada strach, ze symptomy prozivani lidi stizenych HPO se tykaji jak me, tak meho partnera. Nevim odkud mam zacit s diagnostikou... odkud tzv. vitr vane. Tyka-li se to me, nebo jeho. Pripadne obou? Oba jsme presprilis precitliveli a reaktivni. On se do toho jeste pere se zavislosti na alkoholu, ktera mu spousti nenavistne reakce vuci svetu. Pokud ho s tou jeho pokrivenou optikou konfrontuju (coz nedokazu neudelat, nedokazu mlcet a myslet si svy), vse se obrati proti me, sliznu to v plny sile ja... mnohdy je to  spojene s efektnimi scenami typu "odchazim, nemuzu te snest". Pak se omlouva a prosi at zapomenu, ze me miluje, nikdy nikoho tolik nemiloval. Vycita mi ze premyslim uplne jinak nez on, jinym zpusobem resim problemy... Leze mu to na nervy, chce me pry v tu chvili "potrestat" a rika neskutecne zranujici veci, v afektu a impulzivite. Teror a naprosty nedostatek tolerance. Chce pry abych s nim byla na jedne vlne, vycitila uz predem co potrebuje, aby zustalo navzdy jedno velke "MY" ktere jsme zazivali prvni mesice vztahu, ve fazi zamilovanosti. Pak se zas kaje, zoufale se omlouva a chce mi to pry vsecko vynahrazovat.... a vse se roztaci na novo. Ja obvykle naprosto emocne ZTUHNU, urazim se a uzaviram zranena do sebe, vzdycky me ale nakonec znovu umluvil. Uvedomuju si jak moc touzim po omluve a osetreni zraneni prave od toho, kdo na me vychrlil vsecka ta hnusna slova (vedoma si toho, ze zraneni, co se mi tim otviraji, se tahnou az hluboko do meho detstvi). Trapime se navzajem, presto z nejakeho pofiderniho duvodu ani jeden nejsme schopni nalezt dost "zdraveho rozumu" abychom vztah definitivne prerusili. Snad zatim? Vim, ze vztahy obecne jsou tezka disciplina, rikam si do jake miry se jedna o bezne tezkosti partnerskeho souziti a kde uz to zacina byt patologicke. Jakou sanci ma partnersky poradce rozpoznat tu miru... (pokud bychom se odhodlali partnerskou poradnu navstivit). Pozna, neni-li situace zrala na to oba nas odkazat do pece psychiatru? Po vsem co se tahne liniemi obou nasich puvodnich rodin, muzeme byt jeden jak druhy zasazen celou radou poruch osobnosti... Hranicni, narcistni, zavislostni... Napada me, ze mozna jedinou cestou jak zmirnit vzajemne utrpeni jedincu s podobnym rodovym zatizenim je nevstupovat do vztahu, byt by z pocatku vonel sebelibezneji. Odolat tomu volani Siren, kdyz se clovek zamiluje a znovu blahove veri tomu, ze tentokrat to bude jine. Proste si uvedomit, ze ty vztahy neumim. Ze jsem smes tolika v ranem detstvi nesaturovanych potreb... ze me v ramci vsi te intimity ceka jen znovu otevreni vsech zivych ran, ktere neni v lidskych silach zadneho protejsku ukojit a prijmout. Prece i kdyby nakrasne "vitr vanul" od neho a ta jeho agrese skutecne nijak nesouvisela se mnou osobne... jak by me to vsecko mohlo tolik zranovat, tolik strhavat s sebou? Prijde mi ze to moje bolestne prozivani vztahu jen poukazuje na to ze sama nejsem pevna, nedokazu ochranit sve hranice. Rikam sice "tohle mi nedelej, to boli, to me zranuje"... ale on cim dal tim vic nedba. Jako bych nic nerekla. A ja si uvedomuju, ze nevim, co s tim. Mam zvysit hlas, aby me slysel? Vyvola to u nej jen protireakci... Agresi, ze se protivim jeho vuli (mam s nim prece "spravne" splynout, byt jedno telo jedna duse. Vnima to jako zradu, ze nejsem). Tusim, ze co mam pochopit je proste, pritom pro me to nejtezsi. Nevyjednavat, ale jednat. Odejit a zustat neoblomna, nedavat uz druhemu novou sanci svuj preslap napravit. Pak se ale stupnuje teror natlaku ("ne" pro nej neni odpoved, opakovane vola, place a prosi, dokud neztratim silu odolavat tomu natlaku). Nechci se citit jako obet, ale je to neco co neco co me provazi cely muj zivot (muj otec i deda byli podobni bezhranicni raplove, moje matka i baba veskerou svou zivotni energii spotrebovalaly na to aby za kazdou cenu zachovaly fungovani domacnosti a vsechny a vse ridily... kryly navenek pred svetem jakej teror se doma za zavrenymi dvermi odehrava. Hamba by je pry fackovala, kdyby to co se doma deje svetu priznaly. Coz jen zvysovalo agresi partneru... A detem nebyl prostor poskytovat normalni emocni zazemi, kde muzou bezpecne prozivat a citit veskery emocni arzenal pocitu, ktere si bezne v detstvi clovek ma moznost osahat a seznamit se nimi. Naopak, deti se stavaly hromosvody obou frustrovanych partneru, byli ponizovany a bity, svirany do klesti pocity viny). Desi me jak se historie opakuje... byt zredene. Opustila jsem pred 9ti lety otce sveho ditete (kdyz se ukazalo, ze se podobny scenar opakuje... byt jsme pred pocetim ditete spolu zili relativne v klidu a harmonii, poskytujic si navzajem dostatek zivotniho prostoru. V rodine s ditetem ta dynamika ale funguje neuprosne, ten destruktivne disfunkcni naboj vyplave neuprosne napovrch). Zila jsem se synem 6 let sama (a radeji nevstoupila do dalsich dvou vztahu co se v prubehu tech let nabizely... vytusila jsem podobnou problemovou dynamiku). Prekonala stud, co predchozi generace zen meho rodu blokoval publikovat, co se doopravdy doma deje. Nakonec jsem to tedy po letech znovu riskla... namlouvajic si ze jsem uz v mezicase nahlidla dost a posunula se v reseni rodinneho zatizeni. A tady jsem. Po trech letech noveho vztahu s muzem, ktereho jsem synovi privedla domu. Sbiram silu k rozchodu, pripustit si ze ne kazdy ma emocni vybaveni k tomu fungovat ve vztahu aniz by se svezl na vlnach destruktivnich sil. Kazdy je mame v sobe. Nejsme andele. Ale nekteri z nas s nimi proste nedokazi pracovat, pres veskerou dobrou vuli. Pripoustim, ze nejen muj soucasny partner, ale i ja muzu trpet HPO. To tema HRANIC se tyka nas obou. Kez existuje spocinuti. Kez dalsi generace najde ve svych vztazich milosrdnejsi prubeh. Namlouvam si, ze sve dite toho pekla ochranim. Ale tusim, ze bezezbytku to nejde. Lizne ho to podle vseho taky. To me asi boli ze vseho nejvic.

66 Tomas Tomas | E-mail | 1. září 2017 v 21:56 | Reagovat

Ahoj všem, chtěl bych Vám všem tady, doporučit jednu knihu, která je zatím v angličtině, ale vzniklo u mě ze zkušeností o tuto problematiku předsevzetí, že tuto knihu přeložím a zveřejním shrnutí na blog mybpd (myslím, že ta holčina sem i psala). Jmenuje se Stop walking on eggshells a musím uznat, že je to publikace nenáročná na slova, neodborná a expresní, že mi pár střepů ze srdce vypadlo. Vřele doporučuji. Držím palce a nedržte za ruku člověka, který ví, že hoří, uvnitř umírá, ale nepustí se Vaší ruku do doby, než umřete vy :(

67 Premysl.prochazka Premysl.prochazka | 13. září 2017 v 20:08 | Reagovat

[55]:ahoj,rad bych se neco dozvedel,mam take partnerku z hpo.potrebuji nasbirat informace,hledam take partnery hranicaru,nebali by se sdelit sve zkusenosti na kameru.chysta se projekt dokumentu o hpo diky

68 Premysl.prochazk Premysl.prochazk | E-mail | 13. září 2017 v 20:11 | Reagovat

[67]:dekuji.email by tam mel byt

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.