.
.

Histrionská porucha osobnosti

12. června 2009 v 20:39 | PhDr. Veronika Kavenská |  Články
Slovo hysterický, hysterka, hysterická scéna používáme hlavně jako nadávku. Ve skutečnosti se ale jedná o vážné psychické onemocnění, které ztěžuje život nejen tomu, kdo jí trpí, ale především jeho nejbližším.
"Mým velkým problémem je matka mého přítele. Jsme spolu čtyři roky, nemáme jiné problémy a troufám si říct, že jsme spolu šťastní. Jediným problémem je jeho matka. Je to typická hysterka a už předvedla několik záchvatů i v mé přítomnosti. Došlo i na házení květináčů a následný brekot. Můj partner jí vždy pomáhal a staral se, ale nikdy to pro ni nebylo dost dobré, a od té doby, co chodí se mnou, je situace mnohem horší," svěřuje se dvaadvacetiletá Hanka v internetové diskusi. "Zaměřila se hlavně na mě, říká, že jsem cuchta a prase. To vše příteli, mně do očí nic. Poslední čtyři měsíce, po urážkách mých rodičů, které nikdy neviděla, jsem se rozhodla, že nejlepší je být slušná, ale pokud možno s ní nekomunikovat. Moc to ale nepomáhá, moje ignorance ji vytáčí ještě víc. Už nevím, co dělat dál, nechci, aby náš vztah zničila." Příběhů podobných tomu Hančinu jsem našla hned několik. Vzhledem k tomu, že tato nemoc postihuje až 10 % z nás, je dost možné, že připomněl nějakou osobu z okolí i vám.

Hysterie v historii

Pojem hysterie není nic nového pod sluncem. Používá se už více než 2000 let, i když se jeho význam i společenské hodnocení v průběhu dějin dost měnily. Jako první ho použil otec medicíny Hippokrates coby označení pro onemocnění dělohy. Jak později vysvětloval jeho mladší kolega, filozof Platón, děloha je orgán, který touží plodit děti, a pokud zůstane dlouho po pubertě prázdná, je znepokojená a volně putuje tělem. Když se pak dostane až do hrudi, brání dechu a dohání tak hysterickou pacientku do krajních muk. Není divu, že lékaři doporučovali nemocným ženám (mužům tehdy toto onemocnění samozřejmě nehrozilo) jako lék zvýšenou sexuální aktivitu. Stejnou teorii razili i doktoři v době křesťanství. Protože v té době ale kombinace žena a touha po větším množství sexu nebyla zrovna nejšťastnější, není těžké domyslet si, že byly ženy trpící údajnou hysterií středem opovržení a hanby. Nejjednodušším způsobem, jak jejich nemoc vysvětlit, byla posedlost ďáblem nebo čarodějnictví, a tak skončilo ve středověku mnoho nešťastných obětí této nemoci upálením na hranici. Nový punc pak dalo hysterii až 17. století, kdy začali lékaři přemýšlet, zda hysterie nemá náhodou přece jen mnohem víc společného s mozkem než s dělohou. Tento předpoklad se později potvrdil. Od 19. století pak lékaři Jean Martin Charcot a jeho následovníci jako Josef Breuer nebo Sigmund Freud zkoumali podrobně desítky žen s touto nemocí. Došli k závěru, že pochází z traumatu často sexuální povahy a že kouzlo k jejímu odstranění spočívá v rozpomenutí se na toto trauma a jeho podrobné vylíčení psychoanalytikovi.

Hysterik, nebo histrion?

A jak se na hysterii dívají odborníci dnes? Zaprvé ji nevnímají jako čistě ženskou záležitost. O tom, že mezi námi chodí i spousta hysteriků, není podle nich pochyb, a někteří dokonce tvrdí, že se jejich počet vyrovná počtu nemocných žen. Další změnou v chápání hysterie je fakt, že už našla svoje místo v klasifikaci nemocí. Psychiatři ji zařadili do škatulky poruchy osobnosti, konkrétně se jedná o takzvanou histrionskou poruchu. "Tato porucha je charakterizována nadměrným vyjadřováním emocí, které jsou velmi labilní a nestálé, dramatickým líčením vlastního života, teatrálností. Tyto osoby bývají zvýšeně sugestibilní, egocentrické, stále touží po ocenění druhými, přičemž však prožitky ostatních je příliš nezajímají. Často se pouštějí do takových činností, které je dostávají do centra pozornosti. Jsou schopny různých intrik a manipulací, aby dosáhly svých cílů," popisuje histrionskou poruchu osobnosti prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.
Život s takovýmto člověkem není rozhodně procházka růžovým sadem. "Moje maminka trpí hysterií. Když není po jejím, dostává ty svoje klasické záchvaty," vypráví Agnes. "Brečí, každého vulgárně osočuje, vyhrožuje, dělá naschvály, většinou předvede zvracení a srdeční slabost. To pak voláme sanitku, maminka si začne libovat, jak se domů nevrátí, že v nemocnici zemře a podobně. Tam jí dají injekci, změří tlak a pošlou domů. Za pár dní to je nanovo. Zkuste pak v práci být pozorní a odpovědní, když se nevyspíte a vlastně nevíte, s čím zase maminka přijde. Nechce pochopit, že o ni máme strach a že ji máme rádi, ale takhle ničit a deptat všechny kolem sebe, to je už na prášky. Navíc maminka čím dál tím víc lže. Nedá se jí věřit, co všechno si vymýšlí za věci a roznáší o svých blízkých to nejhorší, co ji napadne."

Neustále v centru pozornosti

Příznaky, které Agnes popisuje, jsou pro hysterii typické. Hysterický člověk potřebuje být neustále ve středu pozornosti. To by ještě nebyl žádný problémem, ostatně, kdo z nás by alespoň tu a tam ve středu pozornosti rád nebyl. Tito lidé ale nedokážou skousnout představu, že by to, byť jen jednou, nebyli právě a jen výhradně oni, o koho se společnost zajímá a kdo je hvězdou dne. Svého výsostného postavení pak dosahují buď tím, že všechny kolem oslňují, nebo u nich vzbuzují lítost. Pro účely toho druhého pak bývá účinným nástrojem předstíraná nebo skutečná nemoc, která umožňuje manipulovat s okolím jako s loutkou na špagátku. Na scénu tedy přicházejí srdeční záchvaty, zvracení, omdlévání, náhlá oslepnutí a ohluchnutí, dušení se a další z široké palety hysterických symptomů. "V nemoci je člověk ošetřován, litován, obskakován a pardonován. Hysterické ženy straší své muže, že mají pocit, že už 'to' na ně zase přichází. Výhoda nemoci tohoto druhu je navíc v tom, že lze prohlásit: Jen se na mě podívej, do tohohle stavu jsi mě přivedl ty!," vysvětluje MUDr. Miroslav Plzák, CSc.
Lidé trpící hysterií společnost obvykle neoslňují zrovna na základě úžasných akademických znalostí. Ženy na sebe strhávají pozornost ženskými přednostmi, nápadným flirtem, vznosnými projevy, okázalostí či velkými slovy. Divadelní představení bylo "naprosto úchvatné", večere "úžasně delikátní" a jejich partner "neuvěřitelně neschopný vůl". I vulgární výrazy mívají čestné místo v jejich slovníku. Od silných slov pak není daleko k silným slovním spojením jako "Tak nějak u tebe necítím tu pravou mužskou oporu", nebo "Chci, aby náš vztah byl prostě dokonalý". Užíváním těchto vznosných a často odposlouchaných frází dokáže hysterický člověk budit dojem vysoce inteligentního.
S trochou nadsázky takovou situaci popisuje MUDr. Miroslav Plzák, CSc.: "Manželé hysterických žen často říkají: Já to nedovedu vyjádřit tak jako ona, mně chybějí slova, ona je hrozně inteligentní, já jsem jen obyčejnej jadernej fyzik." Hraní dojmů a rolí je ostatně jejich další "velkou" schopností. "Na samém začátku vztahu nelze hysterickou ženu jen tak rozpoznat, protože hysterické ženy díky svému divadelnímu nadání a naprostému nedostatku ostychu dokážou zahrát jakoukoli roli. Umějí být právě tak vášnivými milenkami jako uzavřenými a chladnými dámami horujícími pro samotu a vážnost. Dovedou předvést roli perfektní hospodyně, sportovkyně či intelektuálky. Leč velmi záhy vystrčí své hysterické růžky," varuje MUDr. Miroslav Plzák, CSc.

Zasáhnout a zranit

Jinou možností, jak na sebe strhnout pozornost a pořádně potrápit partnera, je vyvolat scénu na veřejnosti. Lidé s histrionskou poruchou nemají pocit studu, nebo aspoň ne tak, jak ho zná a prožívá většina z nás, a proto jim nedělá sebemenší problém pohádat se do krve na rodinné oslavě či začít na partnera vřeštět uprostřed ulice. Mnohdy tak dělají právě s cílem ublížit tomu druhému. Nesnesou klid a pohodu a běda, kdyby měl jejich protějšek chuť smát se a být veselý a bezstarostný. Chtějí, aby se ustavičně trápil láskou pro ně, a když vidí, že tomu tak není, začnou ho trestat. Někdy s chladnou a racionálně přemýšlející hlavou, jindy v zajetí agresivního záchvatu, třeba jako v případě třicetileté prodavačky Lidky: "Má matka je hysterka jak vyšitá a já byla vychovávána v neustálém psychickém teroru a křiku. Tím jsem zvyklá si vynutit své názory také křikem. Jenže když mi vybuchne hysterie, a poslední dobou se to zhoršuje, cítím nutkavou potřebu agrese. Potřebuji něco rozbít, uhodit toho, kdo mě naštval. Kromě svých dětí, tam se plně ovládám a nikdy bych jim neublížila. Ale svého muže tyranizuji, vím to a jsem z toho nešťastná. Jednou za čas na něj zaútočím a pereme se. Pak se svalím, nedostává se mi vzduchu a pláču a pláču a pláču. Pořád něco povídám dokola," svěřuje se. "Nechci mu ubližovat, je to zlatý člověk. Při posledním mém výlevu jsem měla zcela temno před očima. Trápí mě to, protože jsem na tomto světě zbytečná, nikomu nepřináším radost, jen samé trápení," dodává.

Hysterie v manželství

Život s osobou trpící histrionskou poruchou osobnosti není opravdu žádný med. Ne nadarmo ho MUDr. Miroslav Plzák řadí na seznam takzvaných "zakázaných partnerů". Jsou to lidé problematičtí, nevhodní pro partnerství a ze vztahu s nimi číhá spousta potíží. Ne že by spokojené manželství s takovýmto člověkem bylo docela nemožné, nicméně být jako dvě hrdličky chce spoustu dřiny a není vůbec jisté, zda se ji bude chtít "zakázanému protějšku" vynakládat. Na začátku ale trochu optimismu. "Když hysteričtí lidé žijí na své slunečné straně, jsou to živí, velmi navenek orientovaní, překypující, otevření a zpravidla také milí lidé," říká německý psychoterapeut Carlo Weichert. "Přistupují k životu aktivně a pozitivně. Kde se angažují, dělají to s veškerou svou silou, protože hysterikové investují do všeho, co se jim jeví důležité, velmi mnoho energie." I seznámení s takovými lidmi bývá pohádka. Dokážou sehrát přesně takovou bytost, jakou jejich kořist hledá.
Oslňují ji romantickými něžnostmi a velkými slovy, lze s nimi prožívat pohádkové období bouřlivé a žhavé lásky. A potom, a tady začíná ta méně příjemná část, zaseknou drápky. Život s hysterikem či hysterkou je plný hádek, lží a bolesti. Oni mají pouze svá práva a ten druhý zase pouze své povinnosti. Hysteričtí muži často zastávají roli mravokárce, všechno nejlíp vědí oni a ostatní jim mohou… Mnohdy své ženy uzurpují, ponižují a výjimkou nejsou ani fyzické útoky nebo psychické týrání. Přitom ale básní o morálce a hodnotách. Když mohla s pětistovkou na týden vyžít jeho maminka, jeho žena se to prostě musí naučit také. A basta. Stavět se takovému člověku na odpor není rozhodně dobrý nápad. Zničit toho druhého ale bravurně dokážou i hysterické ženy. Mnohdy přelétají z jednoho vztahu do druhého, a to kolikrát s jediným cílem - naštvat svého bývalého partnera. "S bývalou ženou jsme se rozvedli před několika lety na její přání. Věděla, jak mě tím trápí, že bych jí její nevěry odpustil a zůstal, hlavně kvůli dětem. Dneska to vypadá tak, že když se jí dva dny neozvu, neustále mě kontaktuje, flirtuje, sexuálně provokuje a za minutu se mi vysměje, že se mnou to bylo na nic a nikdy se ke mně nevrátí. Nevím, proč mě nenechá normálně žít," říká pětačtyřicetiletý Jindra.
A je tedy vůbec manželství po boku hysterického člověka možné? "S hysterikem se žít dá, ale je to těžké," říká manželský a rodinný poradce PhDr. Tomáš Novák. Doporučuje také velmi specifický přístup ke vztahu: "Málo, ale přece něco lepší než nic, zde neplatí. Dříve nebo později je totiž o změnu usilující partner nadměrným výdajem vlastní energie znechucen. Nabízí se proto jiný přístup - buď, anebo. Jasně a rázně řečeno, buď jít od toho i za cenu nemalých ztrát, nebo protějšek akceptovat jako kuriozitu." PhDr. Tomáš Novák nabízí i konkrétní rady jako spokojit se s tím, co je, snažit se neúspěchy kladně přeznačkovat (např. místo "pořád mě špehuje" si říci "má o mě zájem"), užívat si drobných radostí nebo vzít partnera prostě jako zvláštní přírodní úkaz a jako na takový na něj pohlížet. Prostě máte doma něco extra. Větší klid určitě přinese i to, když se vyvarujete řečnických otázek typu "Myslíš, že je tohle normální?" nebo "Kde si myslíš, že to jsme?" stejně jako i kategorickým tvrzením jako "vždycky", "nikdy" nebo "všichni". Nadsázka, hodnocení nebo vychovatelský tón by také nemusely sklidit úspěch.
Radou na závěr by mohlo být dávat tomu druhému najevo lásku a to, že ho přijímáme a akceptujeme i s jeho zvláštnostmi, tedy pokud tomu tak opravdu je. I když se totiž někdy hysteričtí lidé jeví jako bestie z kamene, i uvnitř jejich hrudi bije srdce, které touží po lásce.

MŮJ ŽIVOT S… HYSTERIÍ

Jednapadesátiletá Lýdie vystřídala během svého života několik různých zaměstnání. Namátkou zmiňuje třeba šičku v továrně, vrátnou, kuchařku, pečovatelku nebo pokladní v samoobsluze. V žádné z nich moc dlouho nevydržela. Teď je v předčasném důchodu, asi by ji prý už nikde nechtěli. Proč? Trpí hysterií, a to může být pro zaměstnavatele docela velký oříšek.
Lýdie, kdy jste u sebe pozorovala první příznaky této poruchy? Už když jsem byla malá holka, měli se mnou rodiče jen potíže. Jiné děti sekaly dobrotu, ale já byla věčně ukřičená a vydupala si vždycky svoje. Nejdřív se mě naši pokoušeli zastrašovat, tresty, výprasky, přivazování ke stolu, zavírání, to všechno bylo na denním pořádku, ale na mě nic z toho neplatilo. Po takovéto scéně jsem pak byla schopna vyběhnout na ulici a křičet, že se mě třeba táta pokouší zabít. Když jsem šla do učení, moje potíže ustoupily. Měla jsem pár dobrých kamarádek a najednou zmizel důvod, proč se bránit a vzpouzet.
Takže se u vás od té doby hysterie už neprojevila? Projevila. Moje hlavní běsnění přišlo až s prvním manželstvím. Chodím už osm let k psychiatrovi, a tak už teď vím, že trpím psychickým onemocněním a že jsem hodně lidem mohla ublížit. A ublížila. Hlavně svým bývalým manželům. Tehdy jsem ale měla pocit, že jednám v právu. Že mě ty prevíti nemilujou a nechtějí, a tak jsem jim to dávala pořádně "sežrat". "Jestli tu bude někdo někomu ubližovat, tak radši dřív já tobě, než ty mně," to byl způsob, jak jsem tehdy celou situaci vnímala.
Co se tedy dělo? Snažila jsem se najít ta nejcitlivější místa a do nich potom zarýt. Například první manžel z celého srdce toužil po dětech. Tak jsem mu jasně řekla, že s mužem, jako je on, bych nikdy dítě nepočala a že se mi navíc děti hnusí. Velmi ho to ranilo. Naopak druhý muž si chtěl užívat svobody, a tak jsem jednoho dne, když jsem měla pocit, že se mě chystá opustit, nečekaně otěhotněla. Měli jsme syna, a tak se mnou druhý muž z povinnosti zůstal, dokud se syn neosamostatnil.
A jak potom vycházíte s ostatními lidmi ze svého okolí? Víte, je to náročné. Například syn se se mnou skoro nevídá. Prý si nechce zničit rodinu. Mám pocit, že mi nikdo pořádně nerozumí a všichni mě mají za fúrii a čarodějnici. Ale tak to přeci není. Já netoužím po ničem jiném než po lásce a vřelých rodinných vztazích. A to, že se někdy odvážím dát někomu drobnou radu do života, přece není hřích, nebo snad ano?

 


Komentáře

1 Sarah Sarah | Web | 12. června 2009 v 20:46 | Reagovat

Hlásni prosím pro mojí kamarádku v 3.kole SONBu...je tam jako MrS.Paul Frank ^_^  a odkaz na sonb najdeš pod webem x)
Děkuji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.