.
.

Zamyšlení nad problematikou diagnózy porucha osobnosti

20. května 2009 v 16:52 | verikanova |  Články
Když jsem přemýšlela nad tím, proč je tak obtížné diagnostikovat poruchy osobnosti, a pročítala různé články o problematice diagnózy poruch osobnosti, napadlo mě několik možných příčin. Na první místo bych určitě zařadilo to, že každý člověk je individualita a zaškatulkovat ho do umělých kategorií není vždy možné. Také je problém v tom, co je vlastně normální osobnost. Existuje nějaká přesná definice, co je ještě normální a co už ne? Linie mezi "normálností" a "poruchou" bývá velmi tenká.
Hodně to ovlivňuje samotné nastavení společnosti. To, co je normální v naší kultuře, může být jinde považováno za výstřednost a někde už to může být porucha osobnosti.
Také mě napadá, že problém by mohl být i v tom, že povaha člověka s poruchou osobnosti je velmi proměnlivá a situačně se dočasně může měnit i přes typické vzorce poruchy. V průběhu ambulantního pouze klinického nebo pouze psychodiagnostického vyšetření se nemusí všechny charakteristiky osobnosti projevit.
Porucha osobnosti se také může skrývat za jiné onemocnění - například úzkostné a depresivní dekompenzace.

Vím o pár případech, kdy byla správná diagnóza stanovena až několikátým odborníkem a zatím minimálně o jednom případu, kdy byla stanovená úplně jiná diagnóza po psychodiagnostice (test inteligence, osobnostní test, dotazník na symptomy, projektivní metoda).
Poruchy osobnosti mají také schopnost se sdružovat do "trsů", kdy se diagnóza zapisuje pod kód F 61 - smíšená porucha osobnosti. Stejnou diagnózu může tedy mít jak pečlivý perfekcionistický člověk přehnaně úzkostný až paranoidní, kde jeho charakteristické rysy jsou v takové míře, že se dají zařadit do příslušných diagnóz, stejně jako člověk egocentrický, teatrální, nadměrně sebevědomý, manipulující s ostatními (jehož rysy jsou opět zastoupeny v takové míře, že se jedná o poruchu).
Ale i přes úskalí, které přináší diagnostika poruch osobnosti, podle článku v lékařském časopise Solen a podle knížky "Poruchy osobnosti" (Praško) je dobré co nejpřesněji diagnostikovat poruchu osobnosti, aby odborník měl přesnou představu, jak bude pacient / klient reagovat na léčbu a co mu může nabídnout.
Já osobně si myslím, že nejsou dobré žádné extrémní póly. Následující informace nemůžu posoudit jako 100% objektivní, přesto si myslím, že se s nimi klienti / pacienti s poruchami osobnosti mohou setkat. Jsou odborníci, kteří jsou schopni zvýrazněný rys označit jako poruchu osobnosti. Při práci rozhovorech jsem se setkala i s názory, že lidem s hraničními stavy bylo řečeno odborníky: "Co si stěžujete, vždyť máte jen blbou povahu." Za dost tvrdý výrok, považuji výrok odborníka psychiatra, který řekl pacientce s HPO: "No, musíte počkat tak deset let a když to přežijete, tak se to nejspíš zlepší."

Jak se vlastně žije takovému člověku, který nosí nálepku "mám poruchu osobnosti". Zneužívají to lidé, schovávají se za diagnózu třeba v partnerském svazku? "Víš, já ti tak ubližuji, protože mám poruchu osobnosti". Nebo se například cítí nejistě a mají strach, že budou, nebo skutečně jsou odmítáni okolím? Nebo naopak vítají tuto diagnózu, protože je to pro ně vysvětlení, proč jsou tak jiní? Je hodně těžké smířit se s tím, že jsem jiný? Jak moc to jde, nebo nejde změnit?

A vůbec - je vhodné od terapeutů - říct klientům, že mají poruchu osobnosti? V literatuře jsem našla dva možné přístupy. První přístup říká, že to terapeut nesděluje, nebo aspoň ne na začátku terapie. Když se pacient dotazuje, je možné mu odpovídat stylem: máte tyto těžkosti, které vám dělají problémy například ve vztazích: Nebo třeba odpovědět, to, co se vám teď děje je způsobeno tím, že vám ve vašem životě hodně lidí ublížilo. Až v pozdějších fázích terapie mu vysvětlíme, co má za diagnózu, pokud bude mít zájem.
Druhý přístup říká, že hned na začátku terapie se vytáhne diagnostický manuál, dá se klientovi přečíst, co má za diagnózu a promluví se s ním, jestli má pocit, že to na něj "sedí" a co to pro něj znamená (Freedman). Já osobně i když nejsem terapeut a nikdy nebudu, bych se přikláněla k prvnímu způsobu a to z několika důvodů. První důvod - Hned na začátku terapie není ještě vytvořen pevný terapeutický vztah, kde v prostředí bezpečí se dá unést pro někoho i těžká pravda a lépe se to snáší od člověka, kterého důvěrně známe a důvěřujeme mu. Druhý důvod - má terapeut skutečně jistotu, že to klient unese? Že nepřijde po sezení domů, nesedne k internetu, kde je hodně článků (i pochybné kvality) o tom, jak jsou lidé s poruchami osobnosti zlí, jak ubližují ostatním, ale hlavně se tam často píše, že se s poruchou osobnosti nedá nic dělat. Co když člověk podlehne této myšlence a v lepším případě se vzdá další terapie? Přitom výzkumy dokazují, že lidé s terapií poruchy osobnosti jsou na tom až 4x lépe než lidé bez terapie. A třetí důvod, který mě napadá je, že člověk nepřijde do terapie s tím, že má například povahové rysy, které mu komplikují vztahy na pracovišti. Přijde kvůli těm problémům, aniž by si uvědomoval, že příčina může být v něm samém. I když jeden psycholog říkal, že mu stává, že mu do terapie přijdou lidé, kteří už mu hned na začátku prvního sezení hlásí, že mají hraniční poruchu osobnosti. Jenže to jsou lidé, kteří cestují od jednoho terapeuta k druhému. Lidé, kteří diagnózu znají, ale nikde jim nebylo poskytnuto to, co hledají. Co vlastně můžou lidé s poruchou osobnosti hledat? Četla jsem, že paranoidní porucha osobnosti končí, když člověk zažije zážitek důvěry v druhého člověka. A takový by měl být podle mě terapeut léčící poruchy osobnosti. Takový, aby skrze něj mohl člověk s poruchou osobnosti poznat a zkorigovat své chování k lidem přes zážitek důvěry.
(verikanova, 2008)
 


Komentáře

1 rf rf | 22. května 2011 v 17:10 | Reagovat

musel jsem odmazat obrazek pod textem, protoze se to spatne cetlo, ale to je spis na design nez na obsah. Jinak je to super clanek. Palec nahoru

2 ADMIN ADMIN | Web | 5. listopadu 2011 v 2:10 | Reagovat

VZAK AUTORCE TOHOTO BLOGU

Jsem Admin  http://naposledy.blog.cz
Deprese-Stres-Diskuse

Článek je velmi k zamyšlení,dovolila jsem si jej zkopírovat se zdrojem-odkazem na tento váš blog.Samozdřejmě pokud nesouhlasíte vymažu jej.

Já sama mám hraniční poruchu osobnosti s panickým atakem,depresivní dekompenzaci,a emočně nestabilní poruchu..

Dovoluji si vás pozvat na na svůj blog který by mohl svím obsahem též zaujmout.

Se srdečným pozdravem Admin webu

3 shahrokh shahrokh | Web | 18. června 2015 v 17:18 | Reagovat

pujcka na ruku domu :-(

4 BLEK. BLEK. | 25. března 2016 v 22:03 | Reagovat

Mám schizoidní poruchu osobnosti, diagnostikovala mi ji psycholožka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.