.
.

Voluntas

25. května 2009 v 23:21 | Koffy |  Tvorba a příběhy za života
Voluntas



Prooemium

Nálada. Co to je nálada? Barva. Co život? Duha. Od pólu k pólu. Od zrodu k smrti.
Kontrast nálad vlní se krutým krajem, od zrodu k smrti.
Mlha - vlhkost vypařujícího se deště, jak slz z tváře - celoživotního smutku.
Atmosféra klidu. Klid jak v hrobě nebožtíka protkaného červy. Všude bahno. Bez pokojné suché půdy, kde by svit sluneční záře dal naději pomalu hnijícím semenům - a smutek obrátil, zahnal do horoucích pekel.
A zpříjemnil tak neustálé hledění do nebes - na život, bez schopnosti ovlivnit jej. Obrátil celoživotní cestu za smrtí: to je život. Tak si ho užijte!

Voluntas

"Déšť příběh smyl…" Zůstala pouze hustá mlha zapomnění. Hlavou mi probíhají tisíce myšlenek a přitom vlastně žádná. Jednu odstraňuje druhá, třetí se snaží vzpomnět první. Mozek jakoby nebyl. Já. Pouhé tělo pokryté bolestivými puchýřky pásového oparu. O čem jsem to teď mluvil? Už nevím. Dal bych si pivo… a… a cigaretu. V mém těle bouří vztek. I kdyby bylo co, není kam. Kde najít klíč k úniku z tohohle pokryteckého světa? Má hlava. Můj mozek, spíše jak kniha, napůl ohořelá, napůl vytrhaná. Žíly, zrádkyně, už není kterou vybrat.
Kdo to ksakru teď zvoní? Jsem rád, že ležím. V hlavě stále stejná myšlenka… Já tu holku miloval! Byl jsem schopen udělat pro ni cokoliv. Cokoliv. A co ona? Nic. Nepochopení. Nezájem. Zase ten zvonek. Běžím ke dveřím s naivní touhou spatřit ji. Jak strašně mně ublížila. Můj bože, zas na ni vzpomínám, oči mi zleskly, sevřel se hrtan. Zvonek…
Tak tyhle narozeniny oslavím pořádně. Na dvacetiny se přece jenom pije trochu důrazněji. Dvě stovky plzní pro takřka třicet lidí… to bude zas večer. Kluky bych měl pozvaný, snad ještě bratrance. Obličejem připomíná opici. Vlastně nejen obličejem.
Určitě má více chlupů, než dospělá gorila. Alespoň z dálky mu zakrývají malinké tečky
od injekcí - vyskytující se nelineárně na místech, kde kdysi byly žíly. Svůj zvířecí původ zpochybňuje snad jen nepřirozeně vyzáblým tělem. Je to nejstrašnější hnus tihle "feťáci".
Jde to z nitra. Někde od plic, nebo od žaludku? Je to takové pulzující mravenčení, které postupně rozšiřuje své působení. Od hrudníku dál a dál. Když tento pocit proniká do rukou, já už ani nevnímám. Spíš mě zajímá dojemně krásný… a naprosto odhadnutelný tok krve z místa vpichu. Tok ovládám vlastní hlavou. Je to úžasný pocit. Cítím přesná místa, odkud vysílám ovládací signály. Hezká temně rudá linie mě zaplňuje radostí a pocitem naplnění. Veškeré problémy se stávají hmotnými a unikají někam do neznáma. Začínám na chvíli úplně jiný život. Téměř se mi nechce vrátit se zpět. Ten překrásný pocit. Ten pocit. Dívám se do očí člověku, kterého jsem ještě před chvílí přesvědčoval, že "to svinstvo do sebe nikdy nepustím". Teď se v mých očích zjevuje úplně jinak. Jak se všechny všední věci mění v nesmírně zajímavé. Jedna myšlenka střídá druhou, vše se najednou zdá tak jasné. Deprese? Úzkost? Pouhá slova. Historická slova.
Držím ji za ruku. Teplo její sametové dlaně se mísí s mým. Právě na předchozí narozeninovou oslavu zaznělo to sladké ano. Byl to nejkrásnější narozeninový dárek. Její úžasné, zlatavé vlasy spadaly pod úzký, umělcem tvarovaný krk. Zářivá očka hleděla do mých. Se smíchem vzpomínám na tíhu těch mých, ach, jak jsem byl nervózní. Neskutečné štěstí dokázalo přehlušit i zdánlivé výčitky svědomí... přebral jsem ji svému nejlepšímu příteli.
S euforickým úžasem se dívám do těch samých zářivých očí, na ten samý úzký krk, jehož hladí ty samé zlatavé vlasy. Nenavoněné se vůně orchideje nevyrovná, však parfém poškozuje můj vjem způsobující svízelnou křeč, křeč její přitažlivosti, křeč mé lásky. Lásky k ní. Je pro mě vším.
Jak mám sakra tomuhle člověku vysvětlit, že si to nikdy nepíchnu?
Přikládám narychlo desinfikovanou jehlu k zelenavé žíle. Vždy jsem měl strach z jehel. Doktorka musela využít veškeré své rétorické umění při snaze získat ze mne pár kapek krve. Tentokrát jde o něco podobného, akorát roli doktorky dočasně převzal kamarád. Psychologický talent kamaráda je o dost lepší - nutno podotknout.
Kde proboha zase je. Podvádí mě. Visí na nějakým křivákovi, co si dovoluje nazývat se přítelem. Vím to. Svoji čistotu obětuje nějaké hnusné kryse. Začínám být nepříčetný. Hlavou mi bouří vztek. Pálivé slzy smíchané kouřem z cigarety mě nutí k úzkosti. Kamarádka mě může uklidňovat jak chce. Spolupracuje s ní. Nikomu nevěřím. Ne, jsem nemocný, tohle není normální. Někde si s někým povídá. Hluk opilých lidí jí byl nepříjemný. I já bych se jim snažil stranit. I já to tak dělám. Podléhám racionální omluvě. Je to přece holka, která mě miluje. Nevěřím jí.
Krásný pohled. Krásné líbání. Krásná holka. Má holka... v náručí člověka, kterého jsem do téhle chvíle považoval mezi své lepší přátele. Ujasňuji si postupně každý detail. Mám veškeré hmatné informace o situaci. Stejně nevím, co se děje. Brní mě hlava. Je mi zima. Proč ta náhlá slabost? Už chápu. Nejistým krokem opouštím místo mé narozeninové zkázy.
Teplou vodou oplachuji nerezovou paličku na maso, kterou jsem použil dnes ráno k přípravě přírodních řízků.
Zas ten zvonek. Zesláblé paže ztěžka sahají po kovové klice. Nadlidský výkon dveře úspěšně otevírá. Proč se otevírají tak rychle? To bych nezvládl. Jsem snad už opravdová troska? Je můj mozek natolik poškozen a tohle všechno je pouhý sen? Zvonil vůbec někdo? Proč ti lidi křičí!? Vidím hvězdičky. Mé nohy nesnesou moji vlastní váhu, podlamují se mi kolena. Kdosi mě kopl do temene, hvězdičky se rozmazávají. Tmavnou.
Jak mohla? Já jí věřil. Celý půlrok po našem posledním výročí. Celý rok a půl po jejím podvodu. Dva a půl roku našeho vztahu. Celou dobu mě podvádí s mými známými. Celou dobu! Lidé, se kterými jsem trávil veškerý volný čas, se mi dokázali dívat do očí. Ti, kterým jsem se svěřoval s nejosobnějšími problémy. Ti, kteří se těšili mé důvěře… s ní spali.
Euforie. Jiné slovo nevyjádří moji emoci. Euforie vzteku. Není jiného spojení, lépe vyjadřující biologické děje v mém těle.
Zase pocit vzteku. Proč ty přelivy nálad? Lechtá mi v krku, slzy v očích. Směji se. Pak pláč, smutek. Pláči i štěstím. Mám hlad… bolest žaludku mi nedovoluje pozřít ani nejmenší díl hezky prostřeného jídla, jehož znehodnocují slzy nejasné emoce.
Obraz v mých očích se zatemňuje.
Sleduji velmi bledého mladíka, jak zavírá vodovodní kohoutek. Rozčiluje mě těkavý pohyb, jakým se utírá do utěrky. Dělám to tak i já. Fanaticky uchopuje paličku na maso. Ten člověk je divný. Jeho nejistota a klid jsou přehnané. Je to sen. Nedokáži se soustředit, poznat, kdo je tím neznámým. Rychlé údery do tváře neznámé dívky mi nahánějí hrůzu. Sladké křivky obličeje vizuálně ideální ženy se mění v odpuzující změť. Tělo se mezitím bezvládně složilo na zem. Útočník uchopil kuchyňský nůž a počal provzdušňovat orgány.
Temno ztrácí svůj původní odstín. Objekt čerstvě složený v rohu místnosti se postupně mění do prostoru. Cítím stále zřetelněji jakýsi mazlavý předmět v ruce, něco držím. Rozhlížím se kolem. Bledý mladík nikde. Panikařím. Mám z něj strach. Rozebírám pomalu celou situaci. Začínám chápat…
Se záští rozpomínám vlastní život. Odpočítávám ztrouchnivělou metaforou koule v billiardu. Půlky - jako jednotlivé životní krachy. Celé - jako životní štěstí. Hra před mým narozením musela být už hodnou chvíli rozehraná; jistě vyhrával hráč s celými. V mém životě se ty celé totiž nevyskytovaly, snad až na jednu. Každopádně teď zbývá ta poslední, černá. Její pád do díry kulečníkového stolu ukončí hru, stejně jako můj život. Pádem do hlubokých temnot nebytí.
Proč ta krev nejde dolů? Poněkolikáté drhnu ruce mýdlem a pekelně horkou vodou. Hotovo. Usedám konečně k televizi. Samou únavou mi těžknou víčka.
Přestávám vnímat. Tuhá šíje a s ní spojená bolest hlavy mě pomalu opouští. Ocitám se v domě rodičů. Tam, kde jsem prožil dětství. Máma sedí v kuchyni, kouří cigaretu. Povídá si se mnou. Nevím co přesně mi říká, vím ale, že je mi krásně. Cítím jistotu a oporu. Slyším, jak si otec chystá v obýváku věci na víkend, jedeme na chalupu. Sluneční paprsky ve spojení s prachem vytváří pruhy dopadající na kuchyňskou linku. Ty se odráží a oslňují mě. Zvedám se. Procházím kuchyní za sestrou, hladím ji po vlasech. Slyším zvonek. Probouzím se.
Hodiny srovnávám myšlenky, nejsem schopen uspořádat si je. Nervová vlákna dávno zanikla. Neumím přijít na jediný můj úspěch, co jsem dokázal? Třeba bych ještě něco dokázal. Ne, život je marný. Dal bych si "béčko". Jak rád bych… Aspoň to poslední, bilanční. Pálí mně oči. Lkám se studem, když cítím chladivé cestičky slz na tváři. Opět propadám těm proklatým sentimentálním vzpomínkám. Na dětství. Na procházky prosluněným lesem, na matčiny hrsti sladkých jahod, na motýly vystavující svá pestrobarevná křídla v kontrast šedavým klasům ječmene, na symfonie zpívající ptáky dotvářející tak atmosféru provoněnou silicemi levandulí. Vzpomínám na radost, jak ulehám do měkkých trav a těším se z každého dne. Dne, který má smysl. Dne, který dává jasně najevo, že stojí za to žít. Dne, který existuje jen v dětské fantazii. Zkurvenej svět. S tím lanem na krku mě už nebaví stát.


Prooemium medialis

Samota. Samota a mé tělo oddělené od zbytku světa. Nic není. Prohnaná iluze světa. Uprostřed sivé pláně, jen já a nikdo jiný. Slyším slabý zpěv, který mě volá z místa domů, já ale vím, že domova není. Do očí se mi vtláčí posel: ostrá slza - jako břitva vykrajuje znak beznaděje. Nebe mhouří svit nebe a předvádí tak stejné temno, jako je v mém srdci. Snažím se promluvit, ale trn smutku mi v tom brání.
A zase se mi v uších ozývá: "Vzchop se, vstaň."
Kdyby to tak šlo. Kdybych tak mohl.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.