.
.

Paranoidní porucha osobnosti

18. května 2009 v 9:05 | Mgr. Michal Hanzlovský |  Články
Paranoidní porucha osobnosti je typem psychické nemoci, která je charakterizovaná extrémní úrovní nedůvěry a podezírání druhých. Jedinci s tímto onemocněním mají především potíže se vztahy - nejen blízkými a partnerskými, ale taky i známými a bližším okolím, protože jejich bojovná a nedůvěřivá povaha v nich burcuje hostilitu až hněv k ostatním. Když předem od všech očekávají vždy pouze něco negativního (každý mě chce potupit, to udělal naschvál apod.), vyvolává to v nich právě pocity záště a hněvu. Toto jejich negativní nastavení, které vyplývá z jejich chování ještě víc posiluje jejich pesimistické očekávání. Dostávají se do jakéhosi bludného kruhu - Nevěří lidem, proto jsou k nim nevrlí - Jsou k lidem nevrlí, protože očekávají od druhých nějaký podraz, a proto jim nevěří.
Není třeba ani zvýrazňovat, že jedinci s paranoidní poruchou osobnosti jen stěží navazují blízké partnerské vztahy, a když ano, často jsou konfliktní právě z důvodu jejich citového chladu a odtažitosti. Často různým způsobem prověřují oddanost, věrnost či loajalitu svých přátel, blízkých a partnerů - avšak právě jejich negativistické nastavení je nad míru nesplnitelné jejich očekáváními, a proto jejich "zkouškou" neprojde takřka nikdo.

Samozřejmě, když je někdo přehnaně podezíravý a nedůvěřivý, ne hned to musí znamenat a poukazovat na paranoidní poruchu osobnosti. Aby byly splněny kritéria pro diagnostikování této poruchy, měli by k tomu být splněny určité klinické podmínky. Proto ne každý projev nedůvěry je hned paranoia. Podle amerického Diagnostického a statistického manuálu (DSM-IV) musí jedinec splňovat nejméně čtyři z následujících kriterií:
  • bezdůvodné a nepodložené podezírání druhých z využívání, ubližování, podvádění apod.
  • neustálé zabývání se neopodstatněnými myšlenkami o věrnosti či loajalitě přátel a blízkých.
  • neochota, váhání důvěřovat ostatním z důvodu neopodstatněného strachu, že určitá informace bude použita proti němu
  • hledání skrytých významů či ohrození v jinak vlídných sděleních či situacích od blízkých
  • přetrvávající zášť, odpor a nevraživost k druhým, neochota odpouštět
  • časté pocity útočení na jeho / její osobu a potažmo reakce hněvu jako protiútok
  • neopodstatněné podezírání ohledně věrnosti jeho životného / sexuálního partnera.

Podle DSM-IV se paranoidní porucha osobnosti vyskytuje v populaci zhruba v čtyřech procentech, přičemž více se objevuje u mužů. Příčiny této psychické nemoci nejsou zatím zcela známé, nicméně některé teorie tvrdí, že ohrožující domácí atmosféra, ve které jedinec v dětství vyrůstal, může dát příčinu vzniku a základům nejistoty, pocitům nejistoty a nestálosti, která se později rozvine do paranoidní poruchy osobnosti. Dítě, které se v dětství neustále obává určité ztráty, není si jisté ničím, v jednu chvíli něco má, v druhou ne, se naučí nedůvěřovat tomu, že něco je stálé, že je to tu pro něj a v bezpečí. Proto v dospělosti se pak jedinec bojí, že nic, na co se může spolehnout vlastně není, že nic není stálé, protože i v dětství nic nebylo trvalé. Právě z těchto důvodů jsou v první linii právě nejbližší příbuzní jedince s touto poruchou. Ti jeho podezírání trpí nejvíce. Paranoidní symptomy se vyskytují taktéž u schizofrenie a u bludů (zejména perzekuační blud).

Tak jak většina poruch osobnosti, i paranoidní porucha se začíná prvně u postiženého objevovat v rané dospělosti. Co se týká léčby, potíže nastávají zejména v počátcích terapie, kdy je problém vybudovat terapeutický vztah mezi pacientem a terapeutem, protože podezíravost a nedůvěra se u jedince objevuje i zde a narušuje tak léčbu a terapii. Jedinci s paranoidní poruchou jen zřídka sami vyhledají pomoc či iniciují léčbu. Jen stěží ze začátku změní své myšlení a vzorce chování a když cítí na sebe tlak ze strany terapeuta a okolí, ještě víc se můžou stáhnout do své podezíravosti a nedůvěry ("všichni se proti mně spikli"). Proto je nejdůležitějším momentem právě ochota pacienta spolupracovat. Skupinová nebo rodinná terapie se právě kvůli jeho podezíravosti příliš nepoužívá - spíše se klade důraz na individuální sezení, v procesu kterého se pracuje na získání vhledu na jeho paranoidní myšlenky.

I když právě individuální podpůrná psychoterapie je v léčby paranoidní poruchy osobnosti nejpoužívanější metodou, někdy se taky užívá taky medikace, zejména při odstranění souvisejících symptomů jako je úzkost, bludy, stres apod. Avšak lidé s paranoidní poruchou mají tendenci obecně nedůvěřovat, a tedy nedůvěřují i lékaři a předepsanému léku ("to mě určitě chtějí otrávit, chtějí mě nadrogovat" apod.). Farmakologická i psychologická léčba tedy vyžaduje množství úsilí a času nejen ze strany pacienta ale i lékařů a personálu.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.