.
.

Jsem hraniční?

18. května 2009 v 9:25 | PhDr. Veronika Kavenská |  Články
když se o ní dříve mluvilo zřídka, dnes ji odborníci nacházejí až u poloviny pacientů, kteří vyhledají psychologickou pomoc. Nejedná se ale o nic, co by na první pohled bilo do očí. Laici by o těch, kteří jí trpí, pravděpodobně řekli, že jsou prostě divní, psychologové jim dávají nálepku lidé s hraniční poruchou osobnosti.
Jak už dává tušit sám název, hraniční porucha osobnosti spadá do spektra nemocí označovaných jako poruchy osobnosti. A jak vypadá porouchaná osobnost? "Poruchy osobnosti jsou variantou charakterových a temperamentových rysů, které se významně odchylují od rysů patrných u většiny lidí. K těmto rysům patří hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování, projevující se jako stereotypní reakce na široký rozsah osobních a sociálních situací. Specifické projevy poruchy osobnosti tedy nejsou omezeny jen na určitý spouštěcí podnět, ale projevují se v širším okruhu osobních a sociálních situací," vysvětluje psychiatr a psychoterapeut MUDr. Ján Praško, CSc.
Každý typ poruchy osobnosti je specifický jiným výrazným rysem. Konkrétně hraniční porucha osobnosti se pak vyznačuje kolísáním mezi extrémy chování. Psychologové někdy přirovnávají lidi, kteří jí trpí, ke člunu bez vesel na širém moři. Podle toho, jak zrovna vane vítr, plují hladce na klidné hladině osvětlené sluncem, nebo se naopak mlátí od útesu k útesu a narážejí na jednu skálu za druhou.
Takový životní příběh popisuje i dvaadvacetiletá Klára, která pracuje jako pokladní v supermarketu a snaží se dát si svůj rozkolísaný život konečně trochu do pořádku: "Hraniční poruchu osobnosti mi doktoři diagnostikovali před třemi lety, ale potíže se se mnou táhly už dávno předtím. Ani nevím, kdy to všechno začalo. Zhruba od dvanácti jsem věděla, že to doma nenávidím. Tak jsem si jednoho dne, když byl otčím někde na melouchu, sbalila pár věcí a jednoduše odtamtud zmizela. Pak přišly drogy, krádeže, různý známosti a první vztahy. Několikrát jsem se z toho dostala a zase spadla na dno, vždycky mě tak nějak vyděsilo, kam se to řítím. Měla jsem v hlavě neuvěřitelný zmatek. Občas to na mě dopadlo a prostě jsem to neustála. Tím posledním krokem vedle byl můj pokus zabít se. Tak jsem se dostala do léčebny a od té doby má moje potíž jméno a diagnózu," svěřuje se.
Podobně jako u mnohých lidí s touto diagnózou jde historie jejich problémů daleko do minulosti - hraniční porucha osobnosti bývá často dávána do souvislosti s týráním nebo sexuálním zneužíváním během dětství i naopak s nadměrnou hyperprotektivitou rodičů. Zdá se, že pokud nám situace neumožní vytvořit si stabilní obraz sebe sama, máme tendenci chovat se více iracionálně a impulzivněji. Jednoznačná odpověď na otázku, co stojí za vznikem poruch osobnosti, ale pořád zůstává odborníkům utajena. A přitom se nejedná o nic extra zvláštního. Hraniční poruchou osobnosti trpí podle statistik až 3 % z nás.

Kdo jsem?

Asi nejvýraznějším znakem hraniční poruchy osobnosti je nevyhraněná identita nemocného. Lidé s touto poruchou často mluví o tom, že vlastně nevědí, kým jsou. Mívají nejasný obraz sebe samého, a to včetně nejasné sexuální orientace. "Když bylo Markétě čtrnáct, vodila si domů přítelkyně a sexuálně s nimi žila. Nakonec jsem se s tím, že preferuje děvčata, smířila," vypráví Alena, matka dvacetileté Markéty trpící hraniční poruchou osobnosti. "To by ale nebylo vše. Jednoho dne pro změnu z hospody přivedla čtyřicetiletého muže, dokonce otce od rodiny. Prý už se jí holky líbit přestaly. Teď potřebuje pořádného chlapa. A tak se u nás nakonec prostřídala pěkná řada různých pochybných existencí. Vím, že asi tápe a hledá, kdo je pro ni vhodný, ale já to prostě psychicky neunesu." Nevyhraněná identita však zdaleka neznamená jen tápání v tom, s kým si užít postelová dobrodružství. Týká se i nejasných cílů, přání a hodnot, otázek točících se kolem školy, povolání, ale třeba i přátel nebo volby partnerů.

Vztahová rošáda

Další oblastí, do které hraniční porucha osobnosti nelítostně zasahuje, jsou mezilidské vztahy. "Tito lidé neodhadují ostatní lidi příliš realisticky. Především jim chybí možnost vyvinout skutečnou účast a pocity viny. Tím zůstávají jejich vztahy jednostranně koncentrované na vlastní potřeby. Nezřídka u nich vznikají nesmírné nároky a bezohlednost. Jiní lidé jsou jimi instrumentalizováni a manipulováni kvůli uspokojení vlastních potřeb. Pokud se nepodaří protějšek ovládnout, je vztah ukončen a pacient se stahuje do fantazií o všemocnosti a do slepého optimismu, zatímco protějšek je bezohledně znevážen," přibližuje podobu vztahů lidí s hraniční poruchou osobnosti Heinz Petr Röhr, psychoterapeut s více než dvacetiletou praxí, který pracuje na klinice ve Fredeburgu. Situaci neulehčuje ani fakt, že většina z těch, kteří se potýkají s touto nemocí, vidí svět rozštěpeně, to znamená jako dva extrémy. Věci jsou buď dobré, nebo zlé, člověka buď milují, nebo nenávidí. Navíc mají tendenci přecházet bleskurychle z jednoho extrému do druhého, což vyrovnanému vztahu zrovna nepřeje. "Na střední jsem se zamilovala do učitele dějepisu. Byl úžasný - tak vnitřně krásný a jedinečný. Zkoušela jsem mu volat, psát dopisy, všechno ale bylo marný. Pak jsem si řekla teď nebo nikdy. Oslovila jsem ho na chodbě a trochu na něho zatlačila, ať mi poví, jak to se mnou vidí, jestli mám šanci," vypráví o jedné ze svých prvních lásek třicetiletá Eva. "Řekl mi, ať mu dám pokoj, a já zjistila, že je to hnusný bezohledný hajzl. Od té doby jsem ho nesnášela celou svojí duší a dělala mu naschvály, jak jen to šlo. Prostě jsem mu pěkně opepřila život. Musel kvůli mně nakonec odejít ze školy," říká. Už pět let chodí na terapie, a i když ví, že se hraniční poruchy osobnosti definitivně nezbaví nikdy, pokouší se pracovat na sobě i svých vztazích. "Je to těžké, ale neříkám, že to nejde. Našla jsem si práci a časem se možná objeví i nějaký ten přítel. Snažím se vycházet s lidmi. Občas to na mě spadne, depka jako blázen, prázdnota a potřeba někam utéct, zmizet ze světa, ale s pomocí psychoterapeuta se mi zatím daří ustát to."

Nebezpečné riskantní a sebepoškozující impulzy

Časté sebepoškozující aktivity, to je další projev hraniční poruchy osobnosti. Pálení cigaretou, řezání kůže ostrými předměty, bušení do zdi, pokusy o sebevraždu, riskantní sexuální aktivity, zneužívání drog, drobné krádeže v obchodech nebo nebezpečné jízdy autem. Nic z toho není u lidí trpících touto poruchou neobvyklé. "Mnoho lidí, kteří přišli s těmito potížemi do terapie, hovoří o tom, že si nezřídka zahrávali se životem, nejen v podobě sebevražedných pokusů nebo nějakých alkoholických nebo drogových excesů, ale často tak, že vyhledávali nebezpečí," píše Heinz Petr Röhr. "Jedna žena vyprávěla, že se často při vysoké rychlosti postavila na zadním sedadle motocyklu. Jiný muž zase tajně skákal z mostů do řek a přehrad. Často slyšíme, že pacienti bezohledně řídí auto, přičemž vědomě vyvolávají téměř nehodové situace. Nápady, jak při takových hrách, podobně jako při ruské ruletě, zažívat silné podněty, jsou bez hranic." Právě toto rizikové a ohrožující chování jim nakonec pomůže dostat se do rukou odborníka. V průzkumu, který provedla Sabina Herperz, vykazovala polovina sebezraňujících se pacientů hraniční poruchu osobnosti.
Za sebepoškozováním přitom často stojí volání o pozornost a zoufalá snaha zabránit skutečnému nebo domnělému opuštění. Obava z osamění, chronický pocit z prázdnoty a nudy, to jsou starosti, které nemocným s hraniční poruchou osobnosti ztrpčují běžný život. Bojí se, že si jich druzí přestanou všímat, a tak na sebe upozorní nebezpečným činem nebo se pokoušejí vzít svůj život do rukou. Když nemůžou ovlivnit, jestli je bude někdo milovat, mohou aspoň rozhodnout o tom, jestli budou dál žít nebo ne.

Návaly agrese

Poslední oblast, ve které se hraniční porucha osobnosti výrazně projevuje, je zvládání zlosti a agresivity. Její oběti zažívají návaly ohromné zlosti a zuřivosti, které se mnohdy utiší až poté, co někomu vynadají, nebo se dokonce pustí do rvačky. Tato agrese však neslouží jako obrana proti útoku, ale jako prostředek k dosažení úlevy a odbourání napětí. V takovýchto situacích pak často nemocní ztrácejí veškerou kontrolu, třeba jako pacientka Heinze Petra Röhra, která o svých záchvatech zlosti vypráví v jeho knize: "Když se tak dívám zpátky, měla jsem potíže s agresí už ve škole. Když jsem si hrála se spolužačkami, vyhledávala jsem všemi způsoby spor, který vždy končil rvačkou, hledala jsem v tom vnitřní uspokojení. Někdy jsem se sama sebe ptala: Proč to děláš?, ale odpověď jsem neznala. V učení se nestalo nic zvláštního. To se ale změnilo, když jsem se vdala. Protože můj muž byl velice prchlivý, musela jsem hodně snášet. Stále častěji mě bil, takže moje nenávist sílila. To, že fyzicky proti němu nic nezmůžu, mě dohánělo skoro k šílenství. Došlo to tak daleko, že jsem se každou noc probouzela a pohrávala si s myšlenkou, že jej musím zabít. Zmocňoval se mě takový strach a neklid, že to ani nejde popsat. Někdy jsem zase hledala záminku k hádce, přitom se vždycky objevil známý neklid. Když se mi to zase podařilo, abychom se hádali, rvala jsem sobě i svému muži šaty z těla. To se stávalo často, přitom jsem po takových hádkách byla zase vyrovnaná." Pak přišel rozvod a potíže jí "pomáhal" odbourávat alkohol. Po dvou letech se jí konečně podařilo navázat nový vztah. Nečekala ale, kam až ji její agrese zavede: "Jednoho večera jsem znovu po dlouhé době pocítila velký neklid s návaly pocení. Začala jsem se s partnerem hádat a hnala jsem to pořád dál. Vzala jsem nůž a bodla ho. Když jsem uviděla krev, přišla jsem zase k sobě. Utíkala jsem do hospody a převrátila do sebe pár skleniček. V té chvíli mi ani nebylo líto, co jsem udělala, hlavně že se uklidnil ten hloupý pocit uvnitř! Naposledy jsem ztratila nervy asi před dvěma lety. Ve své nenávisti a zlosti jsem člověku, který to se mnou myslel dobře, pořezala tvář rozbitou láhví. Pak jsem se nervově zhroutila. Od té doby jsem utíkala stále znovu k alkoholu a na konci jsem vypila denně tři láhve kořalky."

Těžké soužití

I když je možná příběh pacientky Heinze Petra Röhra trochu extrémní, jisté je, že život s nemocnými touto chorobou není rozhodně jednoduchý. Jejich partneři musejí čelit neustálým změnám nálady stejně jako i střídání období velké lásky a smrtelné nenávisti. Vztah s takovýmto člověkem přináší věčné napětí, o čemž vědí své i jejich rodiče. V internetové diskusi Jana, sedmatřicetiletá matka devatenáctiletého kluka s diagnózou hraniční poruchy, se steskem vypráví o tom, jak to u nich doma většinou vypadá: "Tak například o víkendu si zajede syn do města do herny a hraje tam celou noc. Přijede druhý den a vyžaduje naprostý klid. Smím vařit oběd až po jedné hodině. Pokud jej náhodou někdo vzbudí dříve, udělá v domácnosti takové dusno, že mají ostatní rázem po náladě. Dokáže mě ponížit a urazit do té míry, že se až rozpláču. On pak jde, začne se omlouvat a i on se dokáže rozbrečet. Ale druhý den je schopen mi ubližovat dál. Téměř nikdy neuzná svou chybu. Všechny kolem sebe neustále poučuje a komanduje. Když jsem mu zakazovala jezdit na noc do herny, že není ještě plnoletý, dělal takový cirkus, že i na mě, svou matku, vztáhl ruku," svěřuje se.
Jisté je, že hraniční porucha osobnosti ztrpčuje život jejím obětem i jejich blízkým. Nedá se nikdy úplně vyléčit, většinou provází své nositele po celý život. Odborná péče, která zahrnuje psychologické konzultace a někdy i nezbytné léky, ale dokáže její projevy zmírnit a naučit nemocné lépe se ovládat a zvládat některé rizikové situace. A tak se i jim může nakonec podařit prožít spokojený život.

MŮJ ŽIVOT S… HRANIČNÍ PORUCHOU OSOBNOSTI

Šestadvacetiletá Petra svůj život zatím nehodnotí příliš šťastně - prý "zkopala, co se dalo". Před pár týdny odešla od přítele a také ji vyhodili z hotelu, kde pracovala jako barmanka. Teď je přihlášená na úřadu práce a snaží se začít znovu. Už po několikáté.
* Kdy jsi vůbec přišla na to, že trpíš poruchou osobnosti?
Vlastně to není moc dávno. Před třemi lety jsem se nervově zhroutila v supermarketu. S kamarádem jsme tam ukradli flašku vína a sekuriťáci se nás pokoušeli zadržet. Jak jsme tak utíkali pryč, prostě jsem to nevydržela, štvalo mě všechno to ponížení a to, co z nás dělají. Zastavila jsem se a vší silou praštila láhví toho chlapa do hlavy. Pak mě odvezli na policii. Následoval "výslech" u psychologa. Netrvalo to moc dlouho a řekl mi, že trpím hraniční poruchou osobnosti a že bych na sobě měla pracovat, jestli si nechci život zdecimovat úplně.
* Pozorovala jsi na sobě už předtím nějaké zvláštnosti, odlišnosti od ostatních lidí?
Ale jo, jen mi to nepřišlo nějak moc divný. Rodiče většinu mých podivností přičítali pubertě. Největší potíž mi asi dělaly autority. Učitelé, vedoucí na praxích, rodiče, to bylo pořád na ostré nože. Jednou jsem dokonce vlepila otci facku, ale toho doteď lituju, to bylo moc. Na střední škole jsem taky dost pila. Tehdy jsem normálně chodila z flámů rovnou do školy, pokud jsem tam teda vůbec dorazila. Škola mě děsně nebavila, studovala jsem zemědělku, a to nebylo opravdu nic pro mě. Pak jsem přešla na zdrávku, ale i tam mě to časem začalo štvát. Učitelky mě neměly rády, možná i kvůli tomu, jak jsem tehdy vypadala - černé oblečení, odbarvené dlouhé vlasy, zelené melíry a propíchaný obličej, to ty usedlice prostě nedávaly. Nakonec jsem bohužel nedostudovala nic.
* Jak se u tebe porucha osobnosti projevuje? Cítíš se být v něčem jiná než ostatní?
Já ti ani nevím, myslím, že moje hlavní odlišnost spočívá v tom, že se musím pořád ovládat a dávat si bacha. Někdy dostanu úplný záchvat, kdy bych všechny lidi kolem sebe nejradši uškrtila, rozmačkala, zabila, ale snažím se to mít pod kontrolou, vím už, že to vede jenom k potížím. Dost mě taky vláčejí různé nálady a já se jim snažím čelit a nepodlehnout. Nemám žádný stálý vztah. Vždycky mi to vydrží pár měsíců a pak se mě zmocní nějaká taková jistota, že mě ten chlap vlastně nemiluje a nechce, že si se mnou jenom zahrává a využívá mě. To mě samozřejmě pořádně naštve, a tak mu začnu dělat naschvály a trochu ho zkoušet. Většinou to skončí dramatickou hádkou, tomu poslednímu jsem pak vyházela věci z okna a vykopla ho. A přitom jsem ho měla docela ráda. Jsem prostě cvok.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.