.
.

Hraniční porucha a sebepoškozování

29. května 2009 v 18:47 | Blizi |  Články
Někteří autoři pojímají sebezraňování jako manifestaci hraniční
poruchy osobnosti. (Herpertz & Saß) Zjevný je každém případě
velký podíl diagnózy hraniční porucha osobnosti u pacientů se
sebezraňujícím chováním.

Herpertz shledala ve svém průzkumu mezi sebezraňujícími se pacienty 50% s hraniční poruchou osobnosti. Hraniční porucha osobnosti, stějně jako sebezraňování, je diagnostikována převážně (až 75%) u žen. Současné publikace stále znovu ukazují na souvislost mezi hraniční poruchou osobnosti a sexuálním zneužíváním v anamnéze. Herman a kol. vyvozují ze svého průzkumu, že pravděpodobnost, že se u oběti sexuálního zneužívání rozvinou symptomy hraniční poruchy osobnosti, stoupá s brzkým počátkem a obzvláštní závažností zneužívání. Hänsli tvrdí, že se v automutilativním jednání zrcadlí mnoho aspektů hraniční poruchy osobnosti. Sebezraňování je nahlíženo jako znamení těžké formy hraniční poruchy osobnosti. Sebepoškozování je také jedním z devíti diagnostických kritérií, z nichž minimálně pět musí být přítomno, aby bylo možno uplatnit diagnózu hraniční poruchy osobnosti.
Krátce tyto kritéria představím a doložím souvislost se sebezraňováním na příkladu některých případů:

1)Zoufalá snaha zabránit skutečnému nebo domnělému opuštění. Sachsse říká, že u jeho sbezraňujících se pacientů se pravidelně vyskytuje výrazný strach být sám. Přidává k tomu tento příklad: "Včera odpoledne jsem u nás na koleji uklízela kuchyň. Najednou mě přepadl pocit: Jsi tu úplně sama! Všechno se změnilo. Kuchyň byla tak nějak neskutečná. Obestřel mě pocit, který vůbec neumím popsat, něco jako v tom úděsném filmu "Apocalypsa Now!, něco jako běs. Ano. To ještě snad sedí nejlíp. Nemohla jsem to vydržet. Jednoduše jsem popadla nožík a řízla jsem."

2) Vzorec nestabilních, ale intenzivních mezilidských vztahů, který se vyznačuje střídáním mezi extrémy idealizace a znehodnocení. Lidé s hraniční poruchou osobnosti mají často problémy pro sebe uspokojivě regulovat blízkost, resp. odstup k druhým lidem. Typický hraniční mechanismus rozštěpení na jen "dobré" a jen "zlé" vede pacienty k tomu, že si vztažné osoby idealizují a při nepatrném reálném nebo vyfantazírovaném odmítnutí je zatratí. Takové vzorce vztahů se objevují i v léčebných a terapeutických vztazích. S ohledem na sexualitu se v literatuře často mluví o promiskuitním chování nebo o polymorfně-perverzní sexualitě. Dulz a Schneider tyto pojmy odmítají a nazývají tuto skutečnost "ahedonisticko-multivariantní sexualitou", protože to má méně negativní konotace.

3) Poruchy identity: výrazná a trvalá nestabilita sebepojetí nebo vnímání sebe. Herpertz soudí, že základní problém sebepoškozování je velmi těsně propojen s hledáním identity. Při zkoumání 60 pacientů se sebezraňujícím jednáním odhalila u 67% oslabené vnímání vlastní hodnoty a u 72% negativní sebeporozumění. Podle Walshe a kol. by mohla už skutečnost, že se zraňuje, dodat určité osobě identitu, kromě toho může starostlivá, podpůrná reakce okolí krátkodobě zvednout pocit vlastní hodnoty.

4) Impulzivita v minimálně dvou potenciálně sebepoškozujících oblastech (vydávání peněz, sexualita, zneužívání látek, bezohledné řízení a záchvaty žravosti). Herpertz shledala u pacientů se sebezraňujícím chováním problémy s kontrolováním impulzů. Deset Coidem a kol. zkoumaných pacientů s hraniční poruchou osobnosti, kteří se také zraňovali, vykazovalo následující impulzivní chování (pořadí odpovídá četnosti): anorexie, bulimie, zneužívání alkoholu, nenadálé přehmaty, užívání drog, promiskuita, krádeže. Neun a Dümpelmann popisují případ ženy s impulzivním chováním: Mladá zdravotní sestra přichází po krátkém pobytu v stacionárním psychiatrickém zařízení do Tiefenbrunnu ke klinické léčbě. Předcházel podle jejího líčení život už dlouho naplněný strachem a panikou, v němž vždycky ještě mohla periodicky vyhledat známé, aby se "odreagovala". Pak si ale našla jiné "únikové cesty": alkohol, všechny druhy uklidňujících léků, které mohla jako zdravotní sestra krást, také drogy. Občas se řezala nožem do levé paže nebo bila hlavou o zeď, až byla samá boule. Do ran si kapala citrón a alkohol, aby pořádně pálily. Pak se její pocit vnitřní prázdnoty trochu snížil. Když tekla krev, uklidnila se, protože "pak člověk ví, co má" a "znovu pořádně cítí, že žije". Kvůli dvěma pokusům o sebevraždu se dostala do psychiatrické léčebny. Teprve po ustoupení impulsivních úkonů odkryla historii utrpení, v níž bylo různě zahrnuto tělo - k tomu patřilo zvracení ve stavech strachu a zlosti, poruchy příjmu potravy v pubertě, promiskuita v době návštěvy střední školy, autoindukované bolesti hlavy na způsob migrény, jistojisté přesvědčení, že je těhotná s 18 letým chlapcem, od nějž se cítila opuštěná. Teprve při otázce, co pak asi je pro ní nejhorší, odpověděla: "Když se cítím jako by ve vatě (asi pocit neskutečnosti pozn. př.) - to je hrozné."

5) Opakované sebevražedné jednání, narážky na sebevraždu nebo vyhrožování sebevraždou či sebezraňování. Dulz a Schneider píší, že je u lidí s hraniční poruchou osobnosti často obtížné rozlišit, zda se u autoagresivního chování jedná o "agování", např. vynucování si podpory nebo o reálnou suicidalitu. Ženy, které se samy zraňují, mají za sebou častěji už pokusy o sebevraždu a vykazují vysoké riziko, že spáchají v budoucnu sebevraždu. Sachsse mluví dokonce o tom, že všechny jeho sebezraňující se pacientky měly za sebou pokusy o sebevraždu. Domnívá se, že je třeba stejně jako dříve sebezraňování počítat k život ohrožujícím nemocem a že ani mnohaleté léčení nemůže garantovat přežití.

6) Afektivní nestabilita v důsledku výrazně reaktivity nálady (např. epizodické disforie vysoké intenzity, popudlivost nebo strach, přičemž rozladění trvá obvykle několik hodin a jen zřídka víc než několik dní) Herpertz zmiňuje problémy regulace afektů u sebepoškozujících se pacientů, 65% jí zkoumaných pacientů vykazuje omezenou kontrolu emocí, případně kontrolu impulzů.

7) Chronický pocit prázdnoty. Mnoho pacientů hovoří o pocitech prázdnoty, často je to stav, který předchází sebepoškozování. Příklad uváděný Herpertz může tento pocit ozřejmit: "Řežu se vždycky potom, když mám pocit, že něco nemůžu vydržet. To je obzvláště tehdy, když se nemůžu bránit. Často mám v mezilidských situacích pocit, že se nemůžu postavit na obranu, že jsem bezmocně vydána ostatním na pospas. Stává se to tehdy, když se cítím být hodně daleko od sebe, také už necítím kůži. Moje tělo je těžké jako olovo, bezvládné, cítím otupělý pocit, jako by všechno usnulo, jsem pak tak prázdná. Když se zraním, cítím pak zase, že jsem tu."

8) Nepřiměřená, prudká zlost nebo problémy zlost kontrolovat (např. časté výbuchy hněvu, trvalá zlost nebo opakované, fyzické hádky). Pacienti s hraniční poruchou v sobě často ukrývají vysoký agresivní potenciál. Sachsse chápe četné výbuchy popudlivosti, mnoho agresivních, autoagresivních, náruživých a sebepoškozujících dekompenzací hraničních pacientů jako pokus dokázat zabránit zaplavení traumatickými vzpomínkami. Herpertz mluví o často přítomné snížené regulaci impulzů a deficitní frustrační toleranci, které svědčí o výrazných deficitech, co se týče zvládání afektů. Herpertz & Saß popisují stav pacienů se sebezraňujícím jednáním: "Rychle eskalovaná disforie obsahuje velký podíl zlosti, zoufalství, strachu, absolutní bezmoci a beznaděje, tedy afektivní znaky, jak jsou popisovány u hraničních pacientů. Dále se vyskytují přání pomsty se nebo potrestání vůči druhým lidem a strach před vlastní agresí, pocity viny a výčitky. Rozlad je líčen jako nesnesitelný: kognitivní schopnost distancovat se od afektu, zařadit jej a charakterizovat nejsou k dispozici."
Herpertz odhalila při výzkumech ohledně fenomenologie, geneze a psychodynamiky sebezraňujícího chování následný interakční styl u pacientů se sebezraňujícím chováním: Interakční styl sebepoškozujících se s jinými lidmi je ovlivněn "zlostně-bojovnou formou konfliktů". Tento vzorec zahrnuje průběžnou tendenci k dotčenosti, pocitu zlosti, nepřátelství a náročnosti a projevuje se typicky v partnerských vztazích vzájemným ovládáním a podřizováním se. U 65% pacientů našla Herpertz snížené ovládání afektů a kontrolu impulzů.

9) Přechodné, zátěží vyvolané paranoidní představy nebo těžké disociativní symptomy. Změny vnímání jsou také pravidelně popisovány v předběžném stádiu sebezranění. K paranoidním představám a disociativním symptomům mohou být připočteny i derealizace a depersonalizace, během nichž je okolí nebo vlastní tělo a já vnímáno zkresleně. Oddělení těla od já u hraničních a sebezraňujících se jedinců je podmíněno typickými obrannými mechanismy. Dulz a Schneider tvrdí, že lidé s ranými narušeními, k nimž patří i hraniční porucha osobnosti, disponují spíše nezralými obrannými mechanismy, což jest: rozštěpení, primitivní idealizace, projektivní identifikace a identifikace s agresorem, pocit omnipotence, devalvace a popírání.

 


Komentáře

1 TTManiačka TTManiačka | E-mail | Web | 1. června 2009 v 22:36 | Reagovat

Ahoj lidi. Oběvila sem odkaz na tuto stránku na lide.cz a myslím že tzv. patřím k vám do party Diagnóza F633: Trichotillomanie. Tochu si tu počtu můžete i vy u mě, ste zváni.

2 Daniela Daniela | 26. května 2015 v 11:15 | Reagovat

Ahoj, vytvářím webovky o hraniční poruše osobnosti. Kouknout můžete zde: http://f60-31.webnode.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.